Deník cesty Feldou do Číny #17: Likvidujeme Rubyho věci, bojíme se nákazy

Kde jsme

Deník cesty Feldou do Číny #17: Likvidujeme Rubyho věci, bojíme se nákazy

Nadáváte na české nemocnice? Jeďte stonat do Kyrgyzstánu. Uvidíte, že změníte na naše zdravotnictví názor. My jsme je poznali při řešení problémů jednoho z členů naší posádky - Rubyho. A pomalu se připravujeme na to, že nás opustí a letadlem se vydá směrem k českým nemocnicím.

Abychom vám zase osvěžili paměť, připomeneme poslední slova minulého dílu: "Ruby by měl být v klidu a přijímat co nejvíce tekutin. Jelikož vyzvrací téměř vše, co pozře je to poměrně problém. Pokračujeme z Oše dál, čeká nás dlouhá cesta. Přes noc chceme dojet až do hlavního města Kyrgyzstánu - Biškeku. Cesta to není sice daleká, ale vzhledem k hustému provozu kamionové dopravy a velmi nebezpečným zatáčkám během ní, místní lidé raději využívají leteckou dopravu. Nás čeká přejezd dalšího pohoří. Nebezpečného pohoří."

Cesta Feldou do Číny, tedy teď už z Číny, pokračuje jízdou po Kyrgyzstánu. Cesta ubíhá velmi pomalu, což je způsobeno hustým provozem, častými zatáčkami, ale hlavně častým stavěním kvůli Rubyho zdravotním problémům. Stavíme téměř každých 15 minut, řídí Makr a Sua se Šmoldou se už 3 hodiny snaží opatřit si preventivní lék proti všem nemocím - pivo. Bohužel, jediné co se dá koupit je koňské maso na různé způsoby. Milovníci koní se v Kyrgyzstánu nescházejí ve stájích, ale u stolů.

V zatáčkách vidíme potržená svodidla a pod nimi hluboká údolí. Dokonce jsme i svědky čerstvého protržení, při němž řidič náklaďáku nejspíš usnul a vyjel ze silnice. Cestu nám krátí poslech několika Cimrmanových her. Postupně se během jízdy střídáme, tedy kromě Rubyho, který každou chvíli odbíhá vykonat potřebu. Pomalu se stmívá a do Biškeku zbývá ještě skoro 400km. Dnes tam asi nedojedeme. Zvažujeme, že si postavíme stan a někde přespíme, jenže ho už nemáme. Stan jsme za celou cestu ani jednou nepoužili. Nebylo to totiž vůbec nutné. Naposledy pršelo na Moravě, kde jsme přespali v rozestavěném domu. Potom nám stačily vždy hamaky nebo jsme přespali u někoho doma. S přesvědčením, že ho nebudeme potřebovat, jsme nechali stan Babišovi. No nebyl to moc dobrý nápad.

Ruby se zabydlel na infekčním oddělení nemocnice v Biškeku. Uvidíme ho ještě?

 Rozhodujeme se, že pojedeme dál. Ruby si chce koupit noc v hotelu, má však smůlu. Ostatní nechtějí. Projíždíme přes další vysoké hory v dlouhých a prudkých stoupáních naší přeloženou a unavenou feldu předjíždí dokonce i kamiony. Po jedné ze zastávek na Rubyho potřeby se Sua snaží zapnout světla. Hlavní spínač ale nefunguje. Ten kdo někdy řídil jakoukoliv feldu ví, že všechna světla se sice zapínají samostatně, ale zároveň musíte mít zapnutý hlavní spínač, jinak auto nesvítí vůbec. Z této banality se rázem stává poměrně závažný problém, který už tak dost špatné náladě v posádce auta rozhodně nepomáhá. Po půlhodině snažení a různého cvakání v autě vypukává hádka, obviňování a posílání do prdele. Během hádky se Sua pořád snaží co největší silou opravit rozbitý spínač, to se mu shodou asi milionu velmi nepravděpodobných náhod daří, tím pádem se nám daří ukončit hádku. Můžeme pokračovat, pomalu už se rozednívá a my se pomalu blížíme k Biškeku. Máme v plánu někde na okraji města zastavit na parkovišti a na chvíli se vyspat a pokračovat dál. Stavíme u místního supermarketu, kde usínáme. Ruby si našel krásné místečko, kam může chodit na záchod. Všichni ostatní usínají během chvilky.

Po 3 hodinách nás budí místní při ranním nákupu, Ruby je však vzhůru celou dobu a po chvíli nám smutně sděluje, že jediné co z něho vychází, je krev. To už není sranda, časový posun je již tak velký, že nejsme schopní se dovolat domů. V tu ránu přichází velká naděje. Suovi přichází na Facebook zpráva od spolužáka, se kterým se už 14 dní nemohl spojit. A zkuste hádat, kde Suův spolužák Niel bydlí.

Ne, nebydlí v Biškeku, kde zrovna jsme, ale bydlí kousek od Oše, kde jsme byli včera. Nicméně, jeho sestra se zítra vdává a vdává se v Biškeku. A Niel nyní pobývá v Biškeku. Tohle by nevymyslel snad nikdo.

Niel Suovi posílá svoje číslo na mobil a hned se domlouvají, že nás Niel vyzvedne a pojedeme s Rubym do nemocnice. Bohužel, těch supermarketů, u kterého jsme spali, je v Biškeku víc. Druhý sraz už si domlouváme na místě, které by mělo být ve městě jen jedno. Neil na nás s bratrem bude čekat u Ošského bazaru na křižovatce. Tu už naštěstí bez problému najdeme, potkáváme se a Niel nás veze k němu domů.

U Niela doma už nás čeká bohatě prostřený stůl, čehož si všichni kromě Rubyho moc ceníme. Ruby si pochvaluje spíše čistý panelákový záchod. Po vydatné hostině jede Sua s Rubym, Nielem a Nielovým bratrem do nemocnice. Po hrozně dlouhé době, se vezeme autem s klimatizací. Sice má řízení vlevo, ačkoliv se v Kyrgystánu řídí vpravo, ale tato skutečnost nás vůbec nevzrušuje, vlastně ani Nielova bratra, který auto řídí. Sua se ptá Niela:

„Hele, kámo proč neřídíš ty? Vždyť máš řidičák.“

„Protože neumím řídit víš,“  odpovídá Niel.

 Sua se ptá dál: „A tvůj brácha má řidičák“?

„ Ne, nemá, ale umí řídit“

„A co když ho zastaví policajti?“

„Tak jim dáš nějaký peníze a je to…“

Ano, jiný kraj jiný mrav. Ale po našich zkušeností s policajty za poslední měsíc se vlastně ani nedivíme. Konečně jsme našli nemocnici, kde Rubyho vyšetří. Na chodbě je přibližně 20 nemocných lidí, dětí i dospělých. Chodba je velmi úzká, lidé se nemají kam posadit. Naštěstí na Rubym je vidět, že mu je vážně zle a proto mu mladá paní uvolňuje místo. Niel mezi tím jde sehnat doktora. Sua je poměrně unavený, a proto si sedá na chodbu. V tu chvíli, se Niel vrací s doktorkou. Tu mnohem víc zajímají Suovy nohy na zemi, než Rubyho nemoc. Proto raději Suovi do nohou kopne, dá mu pohlavek a důrazně ho upozorní, aby vstal. Kromě toho, se jí nelíbí, jak Ruby sedí zkrouceně a také ho důrazně upozorní. 

Po lekci slušného chování si Rubyho konečně doktorka zve do ordinace. Do této skromně vybavené ordinace, do které je vidět obrovským oknem z chodby, vchází všichni tři. Sua natáčí, Ruby leží a Niel tlumočí. Moc se toho nedozvíme, ale zdravotní sestra nás odvádí do zvláštní místnosti. V této místnosti jsou lavičky kolem celé místnosti, na zemi je odtokový kanálek. Na lavičkách sedí lidé bez rozdílu pohlaví či věku, mají dva kýble a jeden hrníček. V jednom kýblu je teplá voda, druhý je prázdný a hrníček je prostě hrneček. Tato místnost slouží k tomu, aby se voda z jednoho kýblu dostala do toho druhého. Ale skrz váš žaludek.

Ano v této místnosti jsou lidé, kteří pijí teplou vodu, kterou následně zvrací zpět do druhého kýble. Lidé, kterým je proti srsti poplatek 90 Kč při návštěvě lékaře v době pohotovosti, by se měli jít povinně podívat do této místnosti.

V Kyrgyzstánu patří k základním chirurgickým nástrojům kbelík na vodu a kbelík na ...
Zdroj: fel

 Po této proceduře Ruby dostává instrukce kam má jít. Odjíždíme do jiné nemocnice, na chirurgii. Tady by měl Ruby podstoupit gastroskopii. To nevěstí nic dobrého. Doktor, který má gastroskopii udělat netrpělivě čeká na chodbě. Rád by mluvil s Rubym, ten však tráví dlouhý čas na záchodě a to opakovaně. Při popisu zákroku si Ruby posteskne, že vzhledem k jeho stavu by raději snesl i kolonoskopii. Asi mu je vážně špatně.

Zákrok netrvá dlouho a přichází dobrá zpráva. Ruby nemá chirurgický nález, ta horší zpráva je, že si minimálně 10 dní pobyde v nemocnici. Mezi tím se Sua opatrně ptá lékaře, zda ho podobný problém nepotká za pár hodin také. Při konzultaci před 2 dny s lékařem v ČR nám bylo doporučeno, abychom vyházeli veškeré věci, co Ruby používal a snažili se ho nedotýkat a podobně. To je poměrně nelehký úkol, když jedete v jednom autě.  Navíc když Sua a Ruby jsou pravděpodobně největší alkoholici cesty a většinu alkoholu spolu familiárně sdílí.

Sua je celkem dost vystrašený, ačkoliv jsme vyhodili téměř vše, čeho se Ruby dotknul. Včetně oblečení, takže Ruby si může osvěžit šatník podle letošní pařížské módy. Naštěstí lékař uklidňuje, abychom neměli strach, že to není nakažlivé. Nikdo neví, jak na to přišel, když jeho specializací je chirurgie a nedělal žádné laboratorní testy. Ale lepší věřit, že se neposerete, než čekat, že se poserete (zní to jako staré přísloví, ale nikde to nehledejte, to je naše vlastní).

Vracíme se zpět do té původní nemocnice, kde už Rubyho vezmou na klasický příjem, převáží si ho, změří teplotu i tlak krve a vyberou 100 USD. Ano tady se platí předem. Rubymu jsme předplatili 2 dny v all inclusive hotelu. Mezi tím, co Rubyho dále vyšetřují, Sua začne vyřizovat věci s pojišťovnou. Časový posun nám do karet moc nehraje a cena volání asi za 80 Kč za minutu taky ne. Naštěstí dostáváme přes Whatsapp instrukce od Petry Holáskové, která nás v rámci sponzoringu všechny pojistila u České pojišťovny, proto víme co a jak. Přeci jenom, zajištění leteckého transportu ze země bývalého SSSR neděláte každý den (dokonce to podle našeptávače ani nikdo nehledá v Googlu). S Rubym se postupně spojí lékař a překladatel a vše už si řeší pojišťovna sama. Nám nezbývá jen nic jiného než čekat, jestli se Rubymu neudělá líp a náhodou ho nepustí z nemocnice dřív.

Odvádíme Rubyho na infekční oddělení. Tam ho čeká skvostný pokoj se splachovacím  záchodem, který bude sdílet pouze s 8 lidmi. Oproti noclehům v posledních dnech je to opravdu luxus. Sua jde s Nielem nakoupit věci pro Rubyho, protože v oněch 50 dolarech na den nejsou započteny například pleny, ba dokonce ani voda. A přichází další zkušenost na celý život, kupovat pleny pro 22letého chlapa. Vše se s pomocí Niela daří a my můžeme opustit nemocnici a vyrazit na pivo a spát.

Nemocniční pokoj za 50 dolarů na den. All inclusive. Tedy kromě vody a plen pro dospělé. Za tu cenu v centru Prahy seženete jednolůžkový pokoj v tříhvězdičkovém hotelu a ještě vám zbydou peníze na večeři.

 Niel se nám celý den omlouval, že nemůžeme spát u něj v bytě, protože u nich spí svatební hosté. Jelikož nikoho z nás tato varianta, cpát se do bytu nevěsty, den před její vlastní svatbou ani nenapadla, vůbec nám to nevadí. Niel však v nemocnici potkal cizího, avšak moc milého pána, který byl odvést svoji ženu a malého syna do nemocnice.  A protože v Biškeku v nemocnici nejsou dva bílí lidé, co se baví s jedním místním, moc obvyklý jev, dal se s Nielem do řeči. Během 5 minut nám Niel domluvil ubytování u něj doma, včetně jídla za pár korun.  To se nám zdá téměř neuvěřitelné, představte si, že čekáte se svým nemocným dítětem v Motole na příjmu, začnete se bavit s cizincem a posléze ho pozvete k sobě domů. Neuvěřitelné.

Autor: Jan Suastika

Profilový obrázek: 
Sua - Feldou do Číny

Diskuse

Cestujete rádi? Pak jste na správné adrese! Právě tady najdete výběr těch nejlepších článků, videí a fotek s cestovatelskou tématikou. Magazín o cestování nejen pro dobrodruhy.