Deník Feldou do Číny #19: Jsme sami bez rezervy a bez pomoci

obrazek

Deník Feldou do Číny #19: Jsme sami bez rezervy a bez pomoci

Máme to spravedlivě rozdělené - když jeden trpí v nemocnici, tři se baví na svatbě. Ale i na ně dojde. Žádná radost na naší cestě nezůstane nepotrestaná. I Sua se Šmoldou to slíznou. A přijde ještě něco mnohem horšího.

Říká se, že po kvalitním alkoholu nebolí hlava. Jestli to je pravda, pak jsme včera rozhodně kvalitní alkohol nepili. To, co prožívají Sua se Šmoldou, se dá nazvat pravou kocovinou. S bolestí hlavy a žaludku prosí hostitele o kávu. Ten jí doma bohužel nemá, ale při pohledu na kluky ihned nasedá do své staré Audi a jede jim kafe koupit. Zatímco se Šmolda a Sua snaží alespoň trochu dát do kupy po včerejším mejdanu na svatbě, Makr přeskládává věci v autě tak, abychom se do něj vešli všichni tři, bylo nám to pohodlné a taky jsme nehledali každou věc 10 minut.

Přišel čas vyrazit. Jedeme zkusit přemluvit Rubyho, zda si svůj transport domů nerozmyslel. Než nás nechají s Rubym v nemocnici mluvit, musíme čekat téměř hodinu. Niel se jde poptat paní doktory, co je nového. My zatím vymýšlíme, co bychom všechno mohli pro Rubyho udělat, kdyby se rozhodl pokračovat s námi. Uvažujeme dokonce i o tom, že bychom mu nakoupili v lékárně nějaký fiziologický roztok a sety k nitrožilnímu podání. Ano, máme v plánu udělat z feldy provizorní sanitku a Rubymu dávat kapačky během cesty. Nic na tom, že z nás nikdo kapačku zavádět neumí, ale Sua je doktorské dítě, takže by to měl umět. Další možností je nechat Rubymu zavést flexilu v nemocnici a nechat na ní dát šroubovací uzávěr. My bychom mu jí už jen po cestě doplňovali.

Za chvilku přichází Niel i s doktorkou a najednou se dovídáme, že bude Ruby dnes propuštěn a může jet domů. Toto tvrzení nás poměrně překvapuje, protože ještě před 2 dny měl zůstat v nemocnici minimálně 10 dní. Teď ho po 2 dnech propouští. My jsme samozřejmě rádi, ale také velmi překvapení. Po chvíli za námi Ruby přichází na chodbu, vypadá mnohem lépe, a proto se ho snažíme přemluvit, aby pokračoval s námi. Nechce. Má strach, že by se zdravotní problémy vrátily. Stále se necítí na to strávit ještě dalších 14 dní v autě průjezdem pouště bez klimatizace. Paní doktorka potvrzuje to, že by měl být převezen domů rozhodně letecky. Cestu autem by nemusel vydržet. Zkoušíme navrhnout náš návrh s infuzí v autě, ale překvapivě se nám nedostává pochopení od Rubyho ani od doktory. Zajištujeme ještě podrobnosti s pojišťovnou, ta nám slibuje, že Rubymu v nejbližší době pošle lékaře a letadlo nebo po konzultaci s lékařem v Biškeku mu pošlou jen letenky a doletí domů sám. Následuje dojemné loučení s Rubym. Už jsme definitivnľ ve třech. A loučení s Nielem. Domlouváme se, že se v září uvidíme v Praze a jako vděk za to, co pro nás udělal, ho Sua naučí v Praze řídit auto. My můžeme konečně vyrazit na nejvzdálenější místo naší výpravy. Tím by mělo být bývalé město Kazachstánu Almaty. Na to, abychom se tam dostali, musíme projet hraničním přechodem mezi Kyrgystánem a Kazachstánem.

Nerozumíme tomu, nevypadá to věrohodně, ale je tam razítko, takže věříme, že to je Rubyho propouštěcí zpráva.

Jelikož Kazachstán, Rusko i Kyrgystán jsou ve stejné celní unii, čekáme že, by to neměl být problém. A protože se blížíme ke Kazachstánu, policie opět začíná vydělávat téměř na všem, co lze.  Dušan vjel do špatné fronty na hraničním přechodu a nezastavil na náklaďákem skryté stopce, jejíž význam na rovné silnici absolutně nedává smysl. Zaplatí proto tradičně pokutu, nebo spíš úplatek a raději se mění na místě řidiče se Suou. Vůbec nevíme, zda je hraniční přechod otevřen, protože ještě před 14 dny byl z důvodů teroristických útoků v Kazachstánu přechod mezi těmito zeměmi zakázán přesun. My však asi po 3 hodinách přicházíme na řadu ke kontrole. Zde se musí separovat řidiči a pasažéři. Pasažéři jdou omřížovaným tunelem do haly, řidiči jedou přes most k budce, kde se řeší všechna lejstra. Normálním lidem tento proces trvá maximálně 20 minut, Suovi ačkoliv už azbuku číst relativně umí, to trvá přibližně dvakrát tolik. Vše vypadá v pořádku, teď pouze kontrola vozidla a můžeme vyrazit. Jenže se překvapivě jednomu z celníku nezdáme a musíme na důkladnou kontrolu. S tím rozdílem, že teď bude na rozebírání totálně narvaného auta sám Sua. Kluky, kteří už jsou vpuštěni do Kazachstánu, za ním nepustí.

Před garáží, kde probíhá kontrola aut, se tvoří velká fronta. Tohle bude minimálně do rána. Sua se jde podívat dovnitř, kde je na celou tuhle spoustu aut pouze jeden celník a jeden velký pes. Suy si nikdo nevšímá, proto jde přímo za celníkem a dělá ze sebe úplně blbého a neschopného, celník na něj pravděpodobně nemá nervy, Sua mu ukáže jen kufr a doklady. Zodpoví na klasické otázky zda nevezeme drogy nebo zbraně. Z nějakého důvodu mu Sua ukazuje kufřík plný léků a oheň je znovu na střeše. Celník si vezme kufřík k sobě a začne se v něm přehrabovat. U každého léku se ptá na co slouží a Sua, když se učil ruštinu tak kapitolku zdraví a nemoci vynechal. Proto pomocí gest a divadla ukazuje na co jsou třeba léky na průjem.

My po chvilce konečně můžeme vyrazit do Almaty. Vzhledem ke stavu auta, především převodovky, jsme se rozhodli, že pojedeme co nejdéle a spát budeme co nejméně. Na skutečnost, že budeme raději cestovat i přes noc, mělo poměrně velký vliv to, že jsme stan museli nechat v Tádžikistánu u Babiše. Stan nám přišel jako zbytečná zátěž, navíc jsme ho do té doby ani jednou nepostavili, protože nebyla potřeba. Od té doby, co jsme bez něj, nám prší pravidelně každý den.

Před noční cestou je třeba posilnění, ačkoliv máme všichni poměrně velký průjem, dáváme si v místní restauraci pizzu. Znáte lepší pizzu než s koprem? My ano. I ta v univerzitní menze, která se dělá zásadně v pátek a dávají se tam všechny věci co z týdne zbyly. Ale je to teplé jídlo, to je hlavní. Po nákupu zdravých potravin, které nám spraví žaldky, tedy energetických nápojů a brambůrků, můžeme konečně vyrazit.

Nejzažší bod naší cesty - kazašské Almaty.

Cesta do Almaty ubíhá v klidu, protože jsme si nechali poradit, jakou cestou jet. Je to sice dál, ale zato lepší cestou. To v Kazachstánu znamená: nejsou tam díry hluboké metr, ale třeba jen 10 centimetrů. A vy můžete místo 20 km/h jet rychlostí 40, někdy dokonce i 50. Do Almaty dorážíme lehce po půlnoci. Na přivítanou ve městě zaplatíme pokutu za to, že nemáme pojištění. V Almaty bychom se rádi zdrželi, ale jsme nejdál od domova, co jsme po cestě byli, a stav auta není nijak dobrý. Proto jedeme raději dál. Čeká nás 1300 km do nynějšího hlavního města Astana. A protože v Astaně se bude konat příští rok konat světová výstava EXPO, na internetu jsou všude budovatelské články a fotky z výstavby moderní dálnice mezi Astanou a Almaty. Nevíme proč, ale začíná se nám stýskat po naší D1. Dálnice není nikde, silnice je stejná jako všechny ostatní v Kazachstánu. Takže na prd. A při průměrné rychlosti 40 km/h nám cesta bude trvat drobet déle, než jsme si mysleli. Místo krásné osvětlené dálnice, se  Suovi při průjezdu jednou dírou rozbije náš provizorní vypínač na světla.  A jet v noci uprostřed pouště po silnici, kde je největší provoz v celém Kazachstánu, bez světel, to není zrovna bezpečné. Naštěstí do nás nikdo nenaboural zepředu ani zezadu a my můžeme sjet ke krajnici. Sua se Šmoldou se pokouší spravit vypínač pomocí lepenky, a kovové mince, zatímco policajt, který si přijel pro úplatek jen nevěřícně kouká na ty dva, kteří místo toho, aby z něj byli vystrašení, se raději hrabou v elektrických drátech čouhajících z přístrojové desky. Policajta si téměř nevšímají a jelikož jsou poměrně v ráži, velkou část hněvu schytává policajt. Dostává 3 cigarety bez filtru a odjíždí. Místo toho, aby nám pomohl nebo alespoň modrým majákem označil nepojízdné auto, odjíždí.

Spínač je po chvilce „opraven“ a my se můžeme vydat vstříc dalším nekonečným rovným hrbolatým kilometrům. Do rána se nám auto celé zhasne ještě třikrát. Nad ránem stavíme na benzínové pumpě a raději si na 2 hodiny zdřímneme. Ještě před měsícem bychom nevěřili, že se ve feldě vyspí 3 dospělí lidé včetně 120kilového obra. Během dne míjíme krásné Balchašské jezero, které alespoň drobet zpříjemní nudnou polopouštní krajinu.

Přečtěte si předchozí díl nebo si projděte celou cestu. Podívat se můžete i na web Feldou do Číny

Celý den jedeme jen rovně a rovně, míjíme větší či menší města, občas se zastavíme vyčůrat, natankovat nebo najíst. A takhle pořád dokola. Během cesty posloucháme audioknihy nebo sledujeme filmy. Dokonce i cesta se znatelně zlepšila. Vše jde celkem hladce, starosti nám začíná dělat jen poslední funkční kreditka, která již na dvou místech vypověděla službu.

Kilometrové ukazatele indikují, že hlavní město se blíží. A začínají se objevovat prvky dálnice, jakou známe z Evropy. Jen je bohužel stále ve výstavbě. To znamená, že někdy se jede ve směrově oddělených pásech, někdy jsou oba směry svedeny do jednoho pásu, někdy do levého, někdy do pravého. Co však chybí, je alespoň minimální značení. Proto se stává, že nám jede auto v protisměru, ale na to se během chvilky dá zvyknout. Na co hůř zvyká je absence vodorovných čar zabraňujících vyjetí ze silnice. Bez nich se nám to občas stane a sjedeme z téměř půl metru vysoké vrstvy asfaltu ven ze silnice. Nic co by felda nevydržela.

Bohužel taková cesta netrvá věčně a už jsme zase odkázáni na velmi děravou silnici. Navíc začíná pršet a stmívá se. Rozpoznat díry v silnici je velmi těžké. Sua řídí, Ondra sleduje díry a hlásí kudy jet. Přibližně stejně, jako když hlídka v Titanicu pátrala po ledovcích. Nikdo z nás ale netuší, že nás za chvíli potká přibližně stejný osud jako nepotopitelnou loď.

Většinu děr felda přejela bez problému, maximálně se nám drobet zohýbaly ráfky kol. Tu poslední bohužel ne. Prorážíme levou přední i zadní pneumatiku. Problém je, že máme pouze jednu rezervu, prší, je noc a cca 200 km na všechny strany nic není.

Autor: Jan Suastika

Profilový obrázek: 
Sua - Feldou do Číny

Diskuse

Cestujete rádi? Pak jste na správné adrese! Právě tady najdete výběr těch nejlepších článků, videí a fotek s cestovatelskou tématikou. Magazín o cestování nejen pro dobrodruhy.