Deník Feldou do Číny #9: Dáváme si saunu v pustině

obrazek

Deník Feldou do Číny #9: Dáváme si saunu v pustině

Spát na dětském hřišti v kdysi prosperujícím rybářském městě Aral, které ještě v minulém století omývalo stejnojmenné jezero, nebyl dobrý nápad.

Celou dobu jsme žili v domnění, že bolševikův úžasný plán, který měl zúrodnit celé okolí města, vyhnal téměř všechny obyvatele do úrodnějších oblastí. To, že jsme se mýlili, nás ráno přesvědčí asi 20 otravných místních dětí, které nás budí již v brzkých ranních hodinách. To pro nás znamená tak devátá hodina ranní. Děti jsou velmi otravné. Lezou nám do auta, jsou u nás i při ranní hygieně a ne a ne odejít. Nakonec však nad nimi vítezíme. Minulý den jsme totiž kromě 2 spacáků koupili také 30 mléčných řezů. Ty jsme kupovali s vidinou krásného dárku ve formě infantilního hrnečku s brčkem a tučňákem. To, že je v nich ztužené mléko a v poušti v autě bez ledničky nevydrží vcelku ani 5 minut, nám došlo až později. No a vidíte, hned máme krásný padárok pro děti. Všech 20 dětí dostává svůj Kinder mléčný řez a je klid. Tedy až do doby, kdy sváču dojídají a obaly od ní pohazují po parku. Jelikož naše výprava spolupracuje s neziskovou organizací Trash hero, která uklízí pláže v jihovýchodní Asii a nyní nově má pobočku i v Praze, rychle zakročíme a naší čím dál tím lepší ruštinou děti donutíme, aby po sobě odpadky uklidily. O naší stále lepší ruštině svědčí i to, že Suovi při nákupu spacáků nabízeli slevovou kartičku do obchodu se sportovním zbožím.  

No dobrá, ti všímavější nás odhalili. Po osmém dílu jsme omylem tento díl přeskočili a šli na desítku. Tady máte předešlý i následující díl:

Po obdarování dětí následuje rovnou oběd, snídani jsme nějak nestihli. No co si budeme povídat, kupovat si hot dog s majonézou na poušti vzhledem ke stavu naší střevní mikroflóry nebyl dobrý nápad. Ale co, najedli jsme se. Dalším úkolem je sehnat USB kabel, jímž nabíjíme od mobilů přes kamery až po světla téměř vše. Těchto kabelů jsme vezli opravdu kupu, ale jejich spotřeba se téměř vyrovná spotřebě oleje, který musíme každé 3 dny dolívat. K našemu překvapení je kupujeme hned na první pokus. Následuje další bláznivé tankování 92 oktanového benzínu a můžeme se vydat na cestu - dalších 500 km rovně. Cestu si zpříjemňujeme poslechem audioknih či vyprávěním trapných vtipů. Po cestě chceme zastavit v městečku Bajkonur, v němž se nachází známý ruský kosmodrom stejného jména a muzeum kosmonautiky. Bohužel toto území si Rusko pronajímá a jedná se o ruské území. Na toto nám nestačí ani patronace od rektora ČVUT v rušitně. A proto musíme pokračovat.

Ještě, že si umíme poradit.
Zdroj: Feldou do Číny

V půli cesty nás přestává bavit jet stále rovně, a proto odbočujeme na oběd. Usazujeme se v motorestu, ani si nestíháme objednat a za 5 minut máme oběd na stole. Je to halda - jak my říkáme: "random nasekané maso" - to znamená, že vezmete ovci, zbavíte vlny a zbytek nasekáte na kousky, jak se vám zlíbí. Toto dlouze vařené maso v kombinaci s cibulí, rovněž random nasekanou a černým čajem, je velmi výtečné. Po obědě můžeme vyrazit dál směr město Kyzylorda. Cesta utíká velmi pomalu, protože silnice je sice rovná a bez děr, ale jsou zde nesmyslné snížené rychlosti, někdy i na 20 km/h. Úplatků jsme policajtům dali už hodně a opravdu nechceme dávat další. K večeru Sua a Šmolda dorazí do Kyzylordy. Dušan s Rubym odbočku přejeli a museli se vracet téměř 20 km zpět. Ještě, že máme koupené místní SIM karty a existuje Facebook. 

Po radostném shledání vyrážíme na nákup do místního supermarketu. Z místních cen jsme na větvi. Jen tak pro příklad - 3 piva, 30 deka sýru, 2 litry Fanty a krabička cigaret nevyjde ani na 100 Kč. Na parkovišti nás zastavují 2 místní studenti. Povídají si s námi a stahují nás o téměř všechny koupené cigarety, ale zato nám ukazují super místo na spaní. Je u řeky a je fakt krásné. Slibují nám, že se za 20 minut vrátí a odjíždí. My si mezitím děláme vepřové maso z konzervy a rýži. Asi po 2 hodinách přijíždí kluci s dalšími 5 auty. Přijeli nás ukázat svým kamarádům a rodině. Na to, že jsme jako cirkusová atrakce, si pomalu musíme začít zvykat. Ale je to příjemné. Všichni si nás přidávají na Facebook, Instagram nebo Whatsapp. Kluci nám ještě jako dárek přivezli další pivo, i když sami nepijí, protože jim v tom brání víra. Nebo spíš přísný tatínek. Tento přísný tatínek nám nabízí, zda nechceme spát v jeho domě pro hosty. Tato nabídka se neodmítá. Sice namítáme, že už nemůžeme řídit, nicméně je nám odpovězeno, že to je jen kousek. Naši noví hostitelé nás dovedou k jejich domku nebo spíše domu, ukazují nám, kde budeme spát a dále se ptají, jestli se chceme osprchovat nebo si spíš dát saunu. ,,Saunu?“ ptáme se pro jistotu znovu, protože kombinace sauny a podnebí, které v Kyzylordě panuje, je velmi bláznivá, ale to bychom nemohli být v Kazachstánu. 

 Na stránce oficiálního deníku Feldou do Číny najdete předchozí díly.

Protože během celé cesty není naše hygiena na té nejlepší úrovni, ona spíš není na žádné úrovni, saunu a následnou sprchu velmi vítáme. Po této příjemné činnosti přichází ještě příjemnější. A to seznamování s našimi hostiteli. Ještěže vezeme spoustu alkoholu z domova. Povídáme si pozdě do noci a zásoby, které měly vydržet až do Číny, začínají pomalu mizet. Bilance večera je následující: všichni jsme bratja, Česká republika a Kazachstán jsou nejlepší, Ruby, Makr a náš hostitel zvrací. Sua si sedřel celou ruku a Šmolda, nevíme proč, má plnou flashku do rádia kazachstánské moderní hudby.

Ráno není zrovna příjemné, ale nic, co by studená sprcha nespravila. Ono taky teplou sprchu jsme neviděli ani nepamatujeme. Dostáváme k snídani kafe a během snídaně nám ještě hostitelův syn umyje obě auta. To se velmi hodí, protože extrémně zkorumpovaní policajti v Kazachstánu si můžou jako přestupek vymyslet téměř cokoliv. I špinavou SPZ. Můžeme vyrazit. Dalších 500 km rovně. Přes krásný Turkistán, který nás ujistí, že jsme ve Střední Asii, pokračujeme až do města Shymkent, z kterého to je už jen kousek do Uzbekistánu. Chtěli jsme přijet do Uzbekistánu už dnes, jen jsme přišli na problém, že jedeme moc rychle a jsme o několik dní napřed, než se píše v našem v harmonogramu, podle kterého jsme si zařizovali víza. Proto musíme jeden den počkat ještě v Kazachstánu. Odpočinek nám ale vůbec neublíží. 

V Shymkentu sedíme v restauraci, kde prodávají točené pivo a kuře, které vypadá jako z KFC. Škoda, že tak i nechutná. Asi po 20 minutách si k nám přisedne muž, který se začne vyptávat, odkud a kam jedeme a jestli se nám líbí v Kazachstánu. Po dalších 5 minutách nás zve domů, že můžeme spát u něj a budeme jeho hosti. To nám vůbec nedělá problém. Bolat (tak se náš nový hostitel jmenuje) vypráví, že mu před 3 měsíci zemřela žena a bude velmi poctěn, když ho navštívíme. Platí za nás útratu v restauraci a jedeme k němu domů. Když přijedeme, nabízí nám meloun a nabízí, že nám ukáže letiště. Vzhledem k tomu, že už je 1 hodina ráno, se slušně snažíme naznačit, že jsme unavení a dokonce jsme na některém letišti byli. Bolat se nenechá odbýt a proto vyrážíme. Podívat se na letiště v 1 ráno. Zajímavá zábava, ale proč ne. Letiště se nachází cca kilometr od Bolatova domu. Jeho hala je velká přibližně jako nádražní hala českého okresního města. Bolat nás nabádá, abychom šli dovnitř přes bezpečnostní kontrolu. Už se nám opravdu nechce, ale co můžeme dělat. Doufáme, že nás dovnitř nepustí, jelikož máme s sebou vystřelovací nože či pepřový sprej. Byli jsme velmi naivní. Nikdo na rentgenu nic neviděl. Jdeme dovnitř, na Bolatovo přání si fotíme selfie a konečně ho přemlouváme, že půjdeme spát. Zvláštní zábava chodit se dívat v noci na letiště. 

Druhý den ráno už je na stole připravená snídaně v podobě smažených vajíček, arabského chleba a čaje z bezedné konvice. Nevíme jak to Bolat dělá, ale opravdu z ní musel vylít aspoň 10 litrů čaje :-) Po snídani zjišťujeme, že máme píchlou pneumatiku, čas máme, tak se chvíli věnujeme základní údržbě auta. Po ní chceme vyrazit konečně směr Uzbekistán, načež nás Bolat zve znovu ke stolu. Usmažil nám totiž rybu, kterou sám vylovil. Docela by nás zajímalo kde, protože široko daleko jsme neviděli řeku ani rybník. Po obědě se s Bolatem loučíme, děkujeme mu a vyrážíme na hranice, které by měly být vzdálené asi 100km a měla by tam vést dálnice.

Čína se blíží
Zdroj: Feldou do Číny

Dálnice tam nevede, vlastně ani asfaltová silnice ne. Zato přechod se opravdu nachází ve vzdálenosti 100 km. Jen přes něj můžou chodit jen pěší. Pro auta je vzdálen dalších 70 km a neznámý muž by byl tak hodný, že za 100$ pojede před námi a ukáže kudy. Muži se vysmějeme a vyrážíme sami.

Hraniční přechod není problém najít. Problém není ani přechod z kazašské strany. Ovšem na uzbecké straně to už problém je. Obě auta vyskládat, všechny věci nanosit asi 100 metrů do rentgenu a pak zase zpět. Takže rentgenujeme lahve od vody nebo tažné lano. Zvláštní, že celníky nezajímá plný kufr léků, včetně jehel a stříkaček, ale spíš je zajímají vlhčené ubrousky na utírání zadku. Celníci nic samozřejmě nenachází a my můžeme pokračovat.

Tato procedura nás natolik unavila, že si chceme lehnout co nejdříve. Kousek za hranicemi sjíždíme z hlavní cesty s tím, že si najdeme nějaké pěkné místo na spaní. Pořád jedeme, cesta je horší a horší, ale nikde se nám nelíbí. Když v tom najednou vyskočí z křoví voják se samopalem. Naším blouděním jsme se totiž vrátili zpět do Kazachstánu. Bohužel ilegální cestou…

Autor: Jan Suastika

Profilový obrázek: 
Sua - Feldou do Číny

Diskuse

Cestujete rádi? Pak jste na správné adrese! Právě tady najdete výběr těch nejlepších článků, videí a fotek s cestovatelskou tématikou. Magazín o cestování nejen pro dobrodruhy.