Oficiální deník Feldou do Číny #15: Jedeme z 4655 m naslepo v noci

Ak-Bajtal je nejvyšší bod naší cesty.

Oficiální deník Feldou do Číny #15: Jedeme z 4655 m naslepo v noci

Konečně to přišlo, dostali jsme se rukama do Číny a vezeme domů pravé čínské kameny! Hodně nás potěšilo i to, že jsme se při cestě hraničním pásmem, kam nás ozbrojenci nechtěli pustit, nenarazili na minové pole. Výbuch je asi to jediné, co auto zatím nepotkalo.

Překvapuje nás, že je přes pokročilou hodinu stále krásně vidět. Spěcháme proto k dalšímu místu, které je druhým velkým cílem naší cesty. Je to horský průsmyk Ak-Bajtal, nejvyšší bod naší cesty, který se nachází ve výšce 4655 metrů nad mořem! To je o 3 výškové kilometry výše než Snežka. A pouze o 200 metrů níže než nejvyšší hora Evropy Mont Blanc. Na celém světě se na moc míst takhle vysoko nedostanete. A my to dokázali. Vzduch je pořád řidší, ale teď nám potřebný kyslík supluje euforie.

Cesta k průsmyku je sice velmi příkrá, jedeme na jedničku, ale jedeme! Shora ještě v dálce vidíme horu Pik Lenina, asi jedinou sedmitisícovku, kterou v životě uvidíme. Po předchozích zkušenostech z nadmořských výšek si náš sen zdolat Mount Everest necháme raději do dalších životů. To, jak nám bylo v době setkání s Babišem, rozhodně nechceme opakovat.

Najednou se rychle stmívá a my vyrážíme zas směrem dolů. Cesta je sice široká, ale je na ní vytvořená tzv. roleta, kterou vytváří těžké kamiony. Roleta se vyznačuje tím, že vypadá jako vlnitý plech na střeše domu. Jsou dvě možnosti jak jí bezpečně zdolat. Buď pojedete hrozně pomalu, nebo hrozně rychle. No, jakou variantu jsme si vybrali, asi nemusíte ani hádat. Jestli to byl dobrý nápad, to uvidíme později.

Dolů z velehor naslepo v noci. Feldou. To bude jízda!

Dost nás mrzí, že tudy nemůžeme jet za světla, příroda zde musí být úžasná. Projet hranice v noci a pokusit se někoho uplatit a dostat se z Tádžikistánu ven, je ale pro nás teď priorita. Cestu čas od času přeruší stržený most, který musíme objíždět někudy okolo, kde najdeme vyjetý brod. Čím větší tma je, tím se intenzita stržených mostů a tudíž i brodů zvyšuje. Bohužel tudy moc aut neprojede, a tak objízdná trasa někdy není úplně zřetelná. Voda v říčkách má přibližně 5°C, tedy přibližně stejnou teplotu jako vzduch v ledničce. To je poměrně nepříjemné na nohy všech pasažérů, kteří neřídí. Ti totiž musí brody zdolat po svých. Ještě větší problém je poměrně velká překážka v podobě lahve vína v ruce. Ale přece se to víno nevyleje a slavit, že jsme ještě naživu, i když v noci projíždíme neznámými horami s těžko průjezdnými cestami, to se prostě musí!

Vše o naší expedici najdete v oficiálním deníku cesty Feldou do Číny.

Asi ve 3 hodiny ráno přijíždíme k malé budce vysoko k horách. Místy je sníh, místy bláto, místy spousta kamení. Stavíme před závorou. Teď se rozhodne, zda pojedeme domů nebo si nás nechají v Tádžikistánu. Nebo alespoň Rubyho, který se s řídkým kyslíkem vypořádává nejhůř. Připravujeme si peníze na úplatky, téměř poslední peníze, které máme u sebe v hotovosti. Dohromady 200$, víc jim opravdu dát nemůžeme. Ani nemáme. Jdeme do boudy, kde bychom měli najít celníky. Venku je obrovská zima. Vcházíme do vytopené budky, kde nahlas řve televize, klepeme na dveře a vysoký chlupatý celník nás nepříjemným pohledem vítá.

Všechny problémy vyřeší vodka

 „Zdrtastvujte“ povídá chlupáč a přísně si nás prohlíží. Žádný počítač v místnosti nemá, jen sešit. Už si myslíme, že máme vyhráno. To by ovšem ta „televize“ z vedlejší místnosti nesměl být služební laptop. Celník si prohlíží naše pasy, víza a diktuje kolegovi do druhé místnosti naše iniciály. Naštěstí se ale nacházíme na území bývalého SSSR, takže je všude cítit vodka. Oba celníci jsou lehce pod parou. Nás v tento moment alkohol spasil. Celníci nic neřešií, jen si obtížně přepíšou něco do sešitu a posílají nás dál. To, že jsme v zemi nechali ilegálně auto, nám odpouštějí, nebo o tom spíš ani nevědí.

Už nás nepřekvapuje, že ani v okolí hraničního přechodu nebyla asfaltová silnice, vlastně ani zpevněná. Jen bláto, sníh a šutry. Projíždíme mezi vojenskými boudami a snažíme se najít cestu pryč. Po chvilce bloudění za námi běží další voják, staví nás a chce všechny dokumenty. Včetně těch od auta. Ty si bere a na dlouho odchází do své vyhřáté budky. Po půl hodině se vrací zpět a rusky si říká o nějaký další papír od automobilu. Tak a jsme v háji…

Autor: Jan Suastika

Profilový obrázek: 
Sua - Feldou do Číny

Diskuse

Cestujete rádi? Pak jste na správné adrese! Právě tady najdete výběr těch nejlepších článků, videí a fotek s cestovatelskou tématikou. Magazín o cestování nejen pro dobrodruhy.