Cestování > Země > > > Benátky autobusem aneb s paštikou ke gondolám a pak hurá na prsa

Benátky autobusem aneb s paštikou ke gondolám a pak hurá na prsa

Nesnáším prosciutto, italským fotbalistům jsem nikdy nefandil a o televizním seriálu Okouzlení si myslím své. Napadlo mě, že si tento veskrze negativní názor na zemi špaget poupravím, a proto jsem zamířil do Itálie, konkrétně do Benátek. Jak to dopadlo?

Autem? Letadlem? Na kole? Kdepak, zvolil jsem klasickou českou metodu oblíbenou obzvláště v devadesátých letech – víkendový autobusový zájezd. Ale zapomeňte na knihu a film „Účastníci zájezdu“, žádní exoti se mnou nejeli, tedy alespoň ne nijak moc výstřední. A stejně jsem je nesledoval, šlo mi o poznávání nemilované země. To se v autobusu moc nedařilo.

Vidět Benátky a… žít dál

Superman létá, Spiderman vystřeluje pavučiny. Mojí superschopností je bezproblémové usnutí v jakémkoliv dopravním prostředku, do něhož nastoupím. I když jde o několikaminutovou cestu tramvají, dokážu kolemsedícím zpestřit jízdu chrápáním. Povedlo se mi to i na cestě do Itálie. Díky možnosti volného průjezdu Schengenským prostorem jsem vůbec nezaregistroval hranice, prospal Rakousko a probudil se až na benzínové pumpě kdesi na severu Itálie.

Říkal jsem si, že první Eura na italské půdě musím utratit za něco nezapomenutelného. Nepovedlo se. Utratil jsem je za možnost vymočit se na oné benzínce. Záchody vypadaly hezky, čistě, ale že by byly nezapomenutelné, to se říct nedá. Po dalším šlofíku už přišly Benátky, kde jsem mohl euromince roztočit naplno.

Nejlepší pohled na Benátky je přes pravé italské gelato.

Ale nepředbíhejme. První silný zážitek z Benátek přichází při plavbě člunem, když si prohlížíte všechny ty impozantní stavby a při tom se houpete na vlnách. I když slunce zakrývaly mraky a lehce poprchávalo, byla to paráda. Benátky jako celek vypadají opravdu skvostně. Ale že bych se podepsal pod slavné rčení „vidět Benátky a zemřít,“ to zase ne. Přece jen jsem je viděl ve dvaadvaceti letech, to se mi do rubáše ještě nechtělo.

Přečtěte si další články autora, třeba o čínských městech duchů  nebo navštivte jeho profil a články na blogu Cestovinek.

Vodní ekvilibristiku si vychutnáte nejlépe s paštikou

Po příjezdu na hlavní ostrov následovaly takové ty klasické benátské must do věci jako focení kotvících gondol s mořem a ostrůvkem v pozadí, návštěva Dóžecího paláce a pozorování šílenců, kteří se nechávají ozobávat zavšivenými holuby a ještě za to platí. Jsem typický nespokojený remcající Čech, takže muselo přijít konstatování, že vysoká věž zvonice sv. Marka sice vypadá krásně, ale za ty peníze rozhodně frontu na výstup stát nebudu.

Pokud se vyšplháte na zvonici na náměstí svatého Marka, otevře se před vámi výhled na moře a okolní stavby.

Posunul jsem se dál od náměstí sv. Marka a vykouknul most přes další velkou atrakci města – Canal Grande. Výhled z mostu je báječný – upravené domky, široký kanál, gondoly, ovšem trochu moc lidí. Napadlo mě posunout se o jeden kanál dále a vyplatilo se. Opět se přihlásilo moje češství a na klidném místě jsem si rozbalil knäckebrot s paštikou, tedy vlastně s krémem z vepřového masa nebo jak se tomu říká, když v paštice nenajdete skoro žádné maso. Skvělá volba! Nemyslím paštiku, ale výběr místa. Poznal jsem úžasné schopnosti gondoliérů, kteří v uzoučkém místě pro jednu až dvě lodě dokázali proplout ve třech. Jedna gondola stála u břehu a další dvě propluly kolem sebe těsně vedle ní, na chvíli vypadaly jako jedna trojloď, ovšem nevydaly žádný náznak zvuku nárazu. Koukal jsem na to s úžasem. Prostě borci. Fyzikální zákony pro ně neplatí.

Pak přišel ještě nákup pár suvenýrů a pro fanouška Sluhy dvou pánů nezbytné focení u Goldoniho sochy a hurá na gastroturistiku. Mořské plody v restauraci podle očekávání bezvadné, ale největší šok přišel u pizzy na ulici. Do té doby jsem totiž jedl jenom pizzu připravenou v Č. R. Sportovní hantýrkou bych ji označil za třetiligovou, ovšem po benátském pouličním skvostu spadla hluboko do okresního přeboru. Omlouvám se všem dobrým pizzeriím, ale je do té doby nikde v tuzemsku nenašel (vyjma podniku U Itala v pražských Strašnicích, ale to se nepočítá, protože provozovatel a pizzař v jedné osobě je Ital). Těsto se rozplývalo, náplň hrála chutěmi, italské jídlo zkrátka Italové umějí :-)

Koťátka? Ne, tvrdého chlapa rozněžní sklárna a okna

Při cestě do Benátek nesměl chybět ani výlet na Murano, proslulý ostrov sklářů. Exkurze sklárnami byla fajn a měla šťávu. Úsměv upovídaného průvodce při vtipech ten den opakovaných již patnácté skupině turistů vypadal přirozeně, ačkoliv přirozený ve skutečnosti asi nebyl.

Takhle se činí skláři na Muranu.

Více než sklárna mne i zbytek české zájezdové skupinky zaujala atmosféra ostrova, kterou vytvářely barevné domečky s větrníky a dalšími ručně dělanými ozdobami v oknech. Pěkné, ale než jsem se nad tím stačil totálně rozněžnit, přišel odjezd a pokračování cesty do Verony, Bolzana a Brixenu. O tom snad někdy příště.

Nutno podotknout, že jsem si zemi makarónů a simulujících fotbalistů zamiloval už v Benátkách. A potom ještě přišla úchvatná Verona, kde jsem si v rukách podržel prsa sochy Julie z rodu Kapuletů. Itálie nemá chybu!

Místo

Benátky
Itálie
45° 26' 3.0552" N, 12° 20' 18.4596" E

Aktivita: Poznání

Podívejte se na články ze stejných kategorií:

Diskuse

Cestujete rádi? Pak jste na správné adrese! Právě tady najdete výběr těch nejlepších článků, videí a fotek s cestovatelskou tématikou. Magazín o cestování nejen pro dobrodruhy.