jidai matsuri
Podzim je tu a s ním i poslední edice japonských festivalů. Pojďte se naposledy vnořit do světa macuri, který tentokrát láká oslavami sklizně i historickými průvody.
Macuri jsou tradiční šintoistické festivaly, které mají v Japonsku zejména regionální, ale i národní rozměr. Zahrnují tradiční oděvy, hudbu a tance, bohatou výzdobu i dobré jídlo.
Pro Japonce jindy tolik svázané kulturním konceptem „veřejné tváře“ či „společenské masky“ jde o jednu z mála příležitostí, kdy se na veřejnosti spontánně baví.
Macuri pořádané v období zimy, jara i léta už jsme si představili a to znamená jediné – naše kulturní putování se téměř po roce chýlí ke konci. Ne však dřív, než si představíme slavnosti podzimu.
Po rozverném létě přichází s podzimem úplně jiná atmosféra. Obří taneční festivaly vystřídá vzdávání díků za bohatou sklizeň a prosby o přízeň božstev i do dalšího roku. Na pořadu je spousta průvodů s daši, ohňů a historických rituálů.
Kdy: 1.–3. září
Kde: Tojama (Honšú)
Japonsko odedávna čelí mnoha přírodním katastrofám, jako jsou tajfuny a povodně. Festival Owara Kaze no Bon vznikl před více než 300 lety s cílem usmířit kami větru a modlit se za úlevu od pohrom, které by mohly zničit úrodu v době sklizně.
Během odpoledne probíhají různé oficiální programy a vystoupení, ale to nejzajímavější přijde později. Večer se totiž historická čtvrť Jacuo v horách na severozápadě města Tojama ponoří do tmy, lampiony osvětlí ulice a stovky tanečníků pomalu projdou městem za melancholické hudby. Ženy nosí široký slaměný klobouk amigasa, který zakrývá obličej, takže při světle lampionů je vidět často jen silueta.
Na rozdíl od velkých letních tanečních festivalů je toto macuri pomalé, elegantní, až trochu temné.
Kdy: 7.–9. října
Kde: Nagasaki (Kjúšú)
Tradice festivalu při svatyni Suwa sahá až do roku 1634, kdy kurtizány Takao a Otoha zatančily obětní tanec ochranným božstvům této svatyně. Místní šlechta slavnost podporovala mimo jiné proto, aby omezila šíření křesťanství.
Díky této podpoře se festival postupně stával stále velkolepějším. K původním obětním tancům se časem přidávaly různé exotické prvky, které odrážely především portugalské, nizozemské a čínské kulturní vlivy, které do Nagasaki coby přístavního města proudily zvenčí.
Původ slova kunči, které pochází z místního nářečí, není zcela jasný a existují dvě možné teorie. Podle první mohl název vycházet ze slova kuniči, označujícího den, kdy se bohům přinášely oběti jako poděkování za dobrou úrodu. Pravděpodobnější je však spojení se stejným výrazem ve významu devátý den devátého měsíce čínského kalendáře. Na tento den připadal tradiční čínský svátek dvou devítek. Až do roku 1874 se proto Nagasaki kunči slavilo právě 9. září.
V současnosti se v Nagasaki nachází 58 tanečních čtvrtí, které jsou rozděleny do sedmi skupin. Každá skupina na festivalu vystupuje jednou za sedm let, takže kdybyste ho navštívili sedmkrát v řadě, bude pokaždé vypadat jinak. Každá čtvrť má své daši / rekvizitu / tanec / příběh, které se dědí po generace. Některé jsou čistě japonské, jiné mají silný čínský nebo evropský vliv.
Nejznámějším vystoupením je dračí tanec, který původně předváděli čínští obyvatelé Nagasaki na SIlvestra. Mezi další tradiční vystoupení patří kokkodešo (bubnový tanec), Oranda manzai (holandský tanec) a kudžira no šiofuki (velrybí tanec – tančí se s obří papírovou rekvizitou velryby, o které Japonci věří, že přináší štěstí a bohatství).
Kdy: kolem října
Kde: Mijako (Okinawa)
Paantu Punaha je tradiční japonský očistný festival, který se koná na ostrově Mijako v prefektuře Okinawa. Jeho původ sahá hluboko do minulosti a je úzce spojen s místními náboženskými představami o ochraně před neštěstím a zlými duchy.
V oblasti Šimadžiri se festival koná v rámci obřadu Satupunaha, který se podle lunárního kalendáře pořádá třikrát ročně. Při třetím obřadu, na začátku devátého lunárního měsíce, se objevují tři postavy Paantu. Jejich těla pokrývá bahno a oděné jsou do popínavých rostlin.
Před vstupem do vesnice se konají modlitby na posvátném místě Upattanušiba za účasti pěti žen, které zastávají úlohu kněžek zvaných Mizumai. Poté se Paantu vydávají do ulic, kde provádějí očistné rituály.
Výrazným rysem festivalu je pomazávání lidí, domů i automobilů bahnem. Paantu přitom nerozlišují mezi místními obyvateli a návštěvníky a mohou potřít prakticky kohokoli, koho potkají. Podle místní tradice přináší potřísnění bahnem ochranu před neštěstím a zdraví po celý následující rok.
Kulturní a historický význam festivalu spočívá především v jeho spojení s místními náboženskými představami a komunitním životem. Paantu patří mezi tzv. raiho-šin, tedy božstva, která podle tradice přicházejí z jiného světa, aby lidem přinesla požehnání a očistila jejich obydlí.
Podobné slavnosti se vyskytují i v dalších částech Japonska, například v podobě namahage na poloostrově Oga. V roce 1993 byl rituál Paantu na ostrově Mijako vyhlášen významnou nehmotnou lidovou kulturní památkou Japonska a v roce 2018 byl společně s dalšími devíti tradicemi zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Kdy: 22. října
Kde: Kjóto (Honšú)
Název festivalu lze přeložit jako festival věků a jeho hlavním cílem je připomenout přes tisíc let historie Kjóta, během kterých bylo hlavním městem Japonska. Festival byl poprvé uspořádán v roce 1895 u příležitosti oslav založení Kjóta a současně se vznikem svatyně Heian, při které se dodnes pořádá. Patří mezi tři nejvýznamnější kjótské festivaly společně s Gion macuri a Aoi macuri.
Hlavní událostí je velkolepý historický průvod, kterého se účastní přibližně 2 000 lidí oblečených do dobových kostýmů z téměř každé historické éry Japonska. Účastníci ztvárňují významné historické osobnosti, členy císařského dvora, samuraje, vojáky i obyčejné obyvatele.
Kostýmy a doplňky jsou vytvořeny s důrazem na historickou přesnost, takže návštěvníci mohou pozorovat proměny japonského odívání a společenských zvyklostí v průběhu staletí. Průvod začíná postavami z období Meidži (1868–1912) a postupuje zpátky v čase až k období Heian (794–1185).
Závěrečná část průvodu má zvláštní náboženský význam. Její součástí jsou dvě přenosné svatyně mikoši, v nichž jsou symbolicky přenášeni duchové císařů Kammu a Kómei. První z nich byl zakladatelem Kjóta jako hlavního města a druhý byl posledním císařem, který vládl z Kjóta před přesunem hlavního města do Tokia. Oba císaři jsou uctíváni ve svatyni Heian, která je konečným cílem průvodu.
Kdy: 1.–3. listopadu
Kde: Hiraizumi (Honšú)
Festival pořádaný zkraje listopadu symbolicky uzavírá turistickou sezonu a představuje významnou kulturní událost regionu. Jeho hlavním účelem je připomenout historii rodu Fudžiwara, který ve 12. století učinil z Hiraizumi významné politické, kulturní a náboženské centrum severního Japonska.
Jeho vládci podporovali buddhismus a výstavbu chrámů a zahrad, které měly představovat buddhistický ideál čisté země. Mezi nejvýznamnější památky této éry patří dva buddhistické chrámy, Čúsondži a Mócúdži.
Festival zahajuje vzpomínkový obřad věnovaný čtyřem generacím rodu Fudžiwara. Následuje slavnostní průvod dětí v historických kostýmech areálem chrámu Čúsondži. Součástí programu je také představení tradičního japonského divadla nó, které se odehrává na venkovním jevišti v areálu chrámu.
Dalším významným bodem programu je Ennen no Mai, tradiční slavnostní tanec, který se předvádí v zahradě Džódo v chrámovém komplexu Mócúdži. Tento tanec je spojen s buddhistickými obřady a patří k tradičním japonským uměleckým projevům. Během festivalu můžete v areálech obou chrámů zhlédnout také další vystoupení tradičních umělců, například představení kagura, což je druh šintoistického rituálního tance doprovázeného hudbou.
Kdy: září/říjen
Kde: celé Japonsko
Japonské jaro přináší hanami, japonské léto hanabi, a japonský podzim? Cukimi aneb slavnostní pozorování Měsíce a oslavu sklizně. Tato tradice pochází z období Heian (794–1185) a byla ovlivněna čínskými zvyky. Hlavní oslava (pozorování úplňku) připadá na patnáctý den osmého lunárního měsíce, zatímco další pozorování (dorůstajícího) Měsíce se koná třináctého dne devátého lunárního měsíce.
Původně se jednalo především o slavnost japonské aristokracie, která se scházela za úplňku, aby obdivovala Měsíc, skládala básně a pořádala společenská setkání. Některé slavnosti se konaly také na lodích, odkud lidé pozorovali odraz Měsíce na vodní hladině.
Postupně se tradice rozšířila i mezi ostatní obyvatele Japonska a spojila se s oslavami úrody a poděkováním za bohatou sklizeň. Mezi Japonci je oblíbená a pořádá se i v případech, kdy počasí pozorování Měsíce neumožňuje.
K typickým zvykům svátku patří zdobení domácností a míst, kde se lidé scházejí, japonskou pampovou trávou (susuki), která symbolizuje podzim. Součástí oslav jsou také rýžové knedlíčky cukimi dango a sezónní plodiny (batáty, edamame, kaštany a další), které se konzumují i nabízejí jako obětiny Měsíci za hojnou úrodu.
V období cukimi se objevují i pokrmy inspirované tímto svátkem. Mezi tradiční patří nudle cukimi soba a cukimi udon, které se podávají s vejcem připomínajícím svým tvarem a barvou úplněk. V některých japonských fastfoodech se během podzimu připravují také speciální cukimi burgers.
Od zimních ohňových rituálů přes jarní oslavy přírody a letní ohňostroje jsme se dostali až k podzimnímu období sklizně, vzpomínek a díkůvzdání. Japonských macuri existuje nepřeberné množství, leccos mají společné, ale přesto je každé jiné. A právě v této rozmanitosti spočívá jejich kouzlo: nejsou jen přehlídkou tradic, ale živou součástí komunit, které jejich prostřednictvím dodnes udržují vztah k historii, přírodě, bohům i samy k sobě.
Ať už jsme tedy během tohoto seriálu zavítali do kteréhokoli kouta Japonska, jedno zůstává společné – macuri ukazují, že tradice nemusí patřit pouze minulosti, ale mohou být něčím, co se slaví, sdílí a předává dál.
Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3, zdroj 4, zdroj 5, zdroj 6, zdroj 7, zdroj 8