Připadala jsem si totiž odpočinutější než po leckterých týdenních dovolených u moře. Ne proto, že bych těch pár hodin prospala. Právě naopak. Jen jsem po hodně dlouhé době zjistila, jaké to je opravdu nikam nespěchat. A prostě jenom být. 

Upřímně – volných dnů, které si dokážu vyšetřit jenom sama pro sebe, moc nemám. A to mám asi v téhle nesmírně hektické a náročné době s většinou z vás společné. Když už si ale přece den nebo dva dny volna udělám, „klasická pětihvězda“ narvaná až po strop ubytovanými mě prostě neláká. 

Baví mě spíš místa s příběhem. Maringotky uprostřed přírody, tiny houses, glampingy, domky na stromech. A jednoho dne mi vlastně úplnou náhodou do cesty přišla Zenovna. Prosklený dům v Metylovicích s výhledem na beskydské vrcholky. Na fotografiích vypadal krásně. 

Jenže fotografie neumějí zachytit to nejdůležitější. Tím myslím ten zvláštní klid, který vámi prostoupí ve chvíli, kdy za sebou zavřete dveře. A vypnete veškerá elektronická zařízení, což vřele doporučuji. 

Ještě než budete číst dál, chtěla bych zdůraznit, že popsané ubytování jsme si hradili z vlastních prostředků a níže uvedená recenze je pouze naším subjektivním dojmem. V žádném případě nejde o placenou reklamu, jak by se mohli někteří čtenáři mylně domnívat.

Byli jsme týden v Chorvatsku za cenu víkendu v Česku. Ve vile s infinity bazénem a výhledem na moře To chci číst!

Balzám pro oko i (d)uši

První minuty vás pochopitelně ovládne zvědavost. Procházíte místnostmi, otevíráte dveře, rozhlížíte se. Všude dřevo, tlumené barvy, zeleň a velké prosklené plochy, kterými dovnitř vstupuje světlo i okolní krajina. Terasa vám odhalí úchvatný výhled na Beskydy. V dálce zahlédnete Ondřejník, o kousek dál „Královnu Beskyd“ – Lysou horu. 

Po celém domě jsou rozesety úžasné knížky. O tibetském učení. O životě, jeho strastech i radostech. O tom, jak v téhle podivné době najít štěstí. To opravdové, ryzí, které se nedá koupit za peníze. Vedle televize váš pohled upoutá krb se dřevem připraveným na podpal. O kousek vedle stojí šachovnice a handpan, na kterou se klidně během pobytu můžete zkusit naučit hrát. Anebo si na vlastní (d)uši ověřit, že i mísy umějí zpívat, vibrovat a naplnit prostor zvláštní energií.

Plně vybavená kuchyně umožňuje připravit si snídani, večeři nebo výběrovou kávu, se kterou pak můžete zamířit rovnou na terasu.

Zdroj:

Vendula Flassig Vrablová

„A co tady vlastně budeme dělat?“ 

A pak přijde ta obligátní otázka: „Tak, co budeme dělat?“ Odpověď může být překvapivě jednoduchá a prostá. Nic. Až tady jsem si uvědomila, jak vzácný se pro mě tenhle stav stal. Být někde a nemít pocit, že bych měla být zároveň ještě někde jinde. Nedívat se na hodiny, které tady mimochodem na stěnách nenajdete. Nekontrolovat e-maily ani to, co je potřeba pozítří zařídit. Nemít připravený program na další hodiny dopředu. Telefon klidně může zůstat ležet někde v autě. Svět se bez vás těch pár hodin nezboří.

Najednou zjistíte, jak dlouhý může být jeden den. Můžete si uvařit výběrovou kávu z čerstvě upražených zrn a vypít ji venku s pohledem upřeným na hory. Můžete se jít prohřát do infrasauny nebo něco dobrého ugrilovat na terase či u zahradního ohniště. Anebo si napustit vanu s hromadou pěny a epsomskou solí, vzít si jednu z knížek, číst a občas koukat ven do okolní zeleně. Pak se klidně přesuňte ke krbu a pozorujte plameny, které umí život dávat stejně tak, jako ho umí brát. 

Anebo nemusíte dělat nic z výše uvedeného. Prostě si jenom lehněte do trávy a zvedněte hlavu k obloze. Poslouchejte a dívejte se. Na svět kolem sebe. Na líně plovoucí mraky po obloze. Na hvězdy tam nahoře. V tuhle chvíli jsem zjistila, jak moc má vlastně jeden jediný den hodin. A že 60 minut v práci plyne úplně jinak než na místě, kde nemusíte nic.

Výhled přes okolní zeleň míří přímo k beskydským vrcholům. V dálce lze zahlédnout Ondřejník i Lysou horu.

Zdroj:

Vendula Flassig Vrablová

Luxus, který nemá s vybavením nic společného

Tahle prosklená vilka rozhodně není nějaká ošuntělá dřevěná chatka uprostřed ničeho, kde se má člověk „spojit s přírodou“ za cenu toho, že se vzdá pohodlí. Najdete tu plně vybavenou kuchyni, dvě ložnice, kde může přespat až šest návštěvníků, zmíněnou infra saunu, venkovní posezení na terase, oplocenou zahrádku (mimochodem domácí mazlíčci jsou zde po předchozí domluvě vítáni) s grilem a ohništěm, ale i menší dětský koutek, řadu hraček, houpaček a veškeré další vybavení pro všechny věkové skupiny. 

Tohle místo nejde tak úplně popsat, musíte ho zažít na vlastní duši. Zvláštní je, že jakmile budete odjíždět, kousek z něj si povezete s sebou. Rozhodně vás tedy nenabádám k tomu, abyste si přivlastňovali vybavení, kterým tohle ubytování disponuje. Spíš si vezměte s sebou ten pocit a emoce, které během pobytu zažijete. To, že najednou nic nemusíte a nikam nespěcháte. To, že se Země bude točit kolem Slunce stále stejně bez ohledu na to, kolik jste toho ten den (ne)zvládli. 

Prosklené plochy vpouštějí dovnitř spoustu světla a propojují obytnou část se zahradou a venkovní terasou.

Zdroj:

Vendula Flassig Vrablová

24 hodin, které něco ve vás změní

Jeden den. A přesto jsem měla pocit, že jsem byla pryč mnohem déle. Když jsem druhý den balila věci, těch 24 hodin mi připadalo podivně dlouhých. V tom nejlepším slova smyslu. Zamyslela jsem se. Možná jsme si v téhle hektické době zvykli „měřit“ kvalitu odpočinku podle počtu dnů strávených u moře. Podle množství hvězdiček, ceny hotelu nebo zážitků a našlapaných kilometrů. 

Jenže sedm dní u moře vám nemusí dát tolik jako jediný den, během kterého se vám skutečně podaří vypnout hlavu. Mně se to na tomhle místě opravdu po hodně dlouhé době povedlo. A proto vám jeho návštěvu ráda doporučuju. Při odjezdu jsem totiž nemyslela na to, kolik věcí jsem za těch 24 hodin stihla. Vlastně jsem nestihla skoro nic. A právě to na tom bylo vlastně to nejkouzelnější. Konečně jsem měla pocit, že mi vůbec nic neutíká. A že je to takhle naprosto v pořádku... 

Večer můžete strávit u zahradního ohniště.

Zdroj:

Vendula Flassig Vrablová

Autorský text