Tuhle sympatickou lektorku češtiny, která naši mateřštinu učí cizince napříč planetou, už jste u nás na Cestovinkách možná zahlédli. Před čtyřmi roky nám vyprávěla hlavně o svých zkušenostech z Číny, kde rok žila a pracovala. Teď strávila 6 let v Portugalsku a právě o životě v téhle zemi bude následující rozhovor. Bavte se! 

(S Pavlínou se známe ze studií na liberecké univerzitě, proto se nenechte vyvést z míry naším tykáním.)

Tak na rozehřátí, Pájo… Řekni čtenářům, co tě do Lisabonu přivedlo. 

Do Lisabonu mě přivedla práce. Vlastně jsem nikdy Portugalsko nebrala jako zemi, kde bych chtěla pracovat a žít, ale když v roce 2020 přišla nabídka jet učit češtinu na Lisabonskou univerzitu, řekla jsem si, proč ne? Práce v zahraničí mě lákala vždycky, ale po působení na univerzitě v Šanghaji už jsem nechtěla být tak daleko od domova.

Jaké byly tvoje první dojmy z Lisabonu?

Když jsem přijela poprvé, na jaře 2021, tak byl covid a možná i to ovlivnilo moje dojmy. Navíc moje první ubytování bylo v takovém starém paneláku s výhledem na hlavní silnici a další nepěkné paneláky. Takže wow efekt se úplně nedostavil. Jooo, Lisabon… (směje se)

Jak často ses vracela do Česka? A jak náročné to bylo?

Vlastně vždycky na prázdniny, když skončil semestr. Na fakultě přes léto není skoro žádná práce, takže jsem neměla moc důvodů v Lisabonu zůstávat. Musíme vyřizovat jen nějaké administrativní záležitosti, psát akreditace na kurzy a tak. Jednou jsem na léto připravila vlastní online letní kurz češtiny, abych „nalákala“ nové studenty, což se docela povedlo. Přihlásilo se jich asi deset a z toho jich dost pokračovalo i později ve školním roce.

Navíc je tam během léta fakt horko, takže je lepší být v Česku. A ohledně náročnosti – naštěstí existuje přímý letecký spoj Lisabon – Praha a let trvá zpravidla něco málo přes 3 hodiny. Nejdřív jsem létala s TAPem, což je portugalská aerolinka, pak ale začal přímé lety nabízet i EasyJet, takže jsem začala létat s ním, protože byl levnější a cestovat nízkonákladovkou mi nevadí.

Výlet do Cascais.

Zdroj:

Pavlína Vondráčková

Jaké je podle tebe takové běžné denní tempo v portugalské metropoli? Je spíš pohodové, nebo je to chaos a spěch?

Asi záleží, ale řekla bych, že je to spíš takové pohodové, Portugalci obvykle většinou nikam nespěchají. Ani na hodiny češtiny… Pozdní příchody jsou běžné. (směje se)

V čem se podle nejvíc liší Portugalci od Čechů? 

Řekla bych, že Portugalci jsou obecně mnohem milejší než Češi. Ale zase jim všechno trvá, na všechno musí mít nějaká pravidla, a pokud neví, tak vám řeknou, že něco nejde a tak. Řekla bych, že jsou taky společenštější než Češi. 

Pracovala jsi na Lisabonské univerzitě. Bylo pro tebe snadné zapadnout do kolektivu?

To je dobrá otázka. Můj kolektiv tvořily vlastně jenom lektorky z Centra slovanských jazyků a kultur – polská, chorvatská, slovinská, bulharská, tři ruské a jedna nová ze Srbska, ale tu jsem viděla za poslední rok jenom jednou – a můj šéf. Možná to bylo tím, že jsem přijela ještě v době covidu, ale naše společná kancelář nikdy nebyla plná a řekla bych, že to zůstalo doteď. Lektorky do našeho centra chodí, jen když mají výuku, nebo v případě, že je nějaká schůzka. Ale těch za tu dobu nebylo tolik, zpravidla jedna za semestr. A když jsem někdy do kanceláře přišla pracovat a potkala se tam se šéfem, tak se mě zeptal, proč nepracuju z domova. Zdálo se mi, že mu vadilo, že tam jsem. Takže jsem tam začala chodit, když jsem měla výuku.

Se šéfem i s kolegyněmi jsem ale vycházela dobře, s některými jsme se vídali i mimo pracovní dobu a bylo to fajn. Jiné lektory jsem vlastně neměla moc šanci poznat. Oproti Šanghaji to byl trochu šok, protože tamější univerzita pro lektory (zejména ty zahraniční) každou chvíli něco pořádala – večeře, výlety a tak, takže jsem měla možnost poznat více lidí. V Portugalsku to bylo jiné. Mám pocit, že se o lektory nikdy nikdo moc nezajímal. Možná je to problém našeho centra, nevím…

Speciální lekce češtiny – slavili jsme české Velikonoce.

Zdroj:

Pavlína Vondráčková

Našla sis v Lisabonu přátele? Jak rychle? A jak obecně Portugalci přijímají cizince?

Na začátku jsem se nejvíc přátelila se svými kolegyněmi, hlavně z Polska a Chorvatska. Pak jsem v Lisabonu poznala pár Češek, které většinou mají za partnery Portugalce a ti byli mými studenty. S těmi jsem se vídala pravidelně. Takže mými přáteli byli oni a pak pár portugalských studentek. Skoro všechny kontakty jsem vlastně navázala skrze práci. 

Byl nějaký okamžik, na který nikdy nezapomeneš, protože ses během něj cítila opravdu šťastná, měla jsi z něčeho obrovskou radost?

Myslíš v práci? Obrovská radost, to je asi dost silné označení, ale byla jsem ráda, když se mi třeba povedlo ve spolupráci s Velvyslanectvím České republiky v Portugalsku zorganizovat několik výstav. Nejvíc vzpomínek mám asi na výstavu České hrdinky, která se konala na podzim 2022, přímo v den mých narozenin. Poprvé jsem taky měla menší proslov v portugalštině, byla jsem nervózní, ale myslím, že se to povedlo.

Slavnostní zahájení výstavy České hrdinky na Filozofické fakultě na Lisabonské univerzitě.

Zdroj:

Pavlína Vondráčková

A naopak – byl nějaký moment, kdy jsi měla chuť sbalit se a vrátit se do Česka?

To asi úplně ne. Pár nepříjemných momentů bylo, ale nebylo to tak hrozné, že bych se kvůli tomu chtěla vrátit.

Chybělo ti v Portugalsku něco vyloženě českého?

Jestli myslíš jídlo, tak asi nic. Českou kuchyni moc nemusím, ale co si ráda dám, když přijedu domů, tak to je třeba párek s hořčicí nebo nějakou kvalitní dušenou šunku s vysokým podílem masa. Tu Portugalci moc neumí, respektive jejich šunka není „ta naše“. 

Jak moc se lišily tvoje představy o působení v Lisabonu od reality?

Trochu jsem čekala, že to bude jako v Šanghaji. Že se mě někdo ujme, že mi pomůže s ubytováním, se vším poradí… A ono to bylo všechno na mně. Taky si pamatuju, že mi na začátku psali z univerzity a chtěli, abych podepsala nějaký papír, jestli si chci platit pojištění v Portugalsku. Dokument byl celý v portugalštině, takže jsem tomu moc nerozuměla. Poprosila jsem jednoho pána ze zahraničního oddělení, doteď si pamatuju jeho jméno, jestli by mi ten dokument nepřeložil, a on odepsal, že jsem v Portugalsku, tak bych měla umět portugalsky, a nepřeložil mi ani slovo. Trochu mi to připomnělo Čechy… (směje se)

Petra Valníčková: „Peru vás promění, když mu to dovolíte, a naučí důvěře v to, že všechno má svůj smysl.“ To chci číst!

Během těch let ses ale portugalsky učila, viď?

Ano, učila a učím se i teď. Mám soukromé lekce s jedním portugalským učitelem, Sergiem. Myslím, že díky němu mluvím. Před dvěma lety jsem absolvovala intenzivní kurz v rámci letní školy portugalštiny, na kterou jsem dostala stipendium od Institutu Camōes. Trochu mě mrzí, že samotná univerzita, kde pracuji, nenabízí žádné kurzy portugalštiny zdarma. To je další věc, která je oproti Číně jiná. Tam jsme se mohli čínsky učit úplně zadarmo. 

A přijde ti portugalština složitá, nebo je to spíš jazyk, který není tak těžké pochopit a osvojit si ho? 

Gramatika je těžká. Portugalština má hodně slovesných časů, nepravidelných sloves, z nichž spoustu neumím doteď. Mají třeba konjunktiv nebo infinitivo pessoal, což myslím třeba ani španělština nemá. 

Takže se všude domlouváš portugalsky?

Na začátku jsem se domlouvala anglicky, teď se snažím portugalsky. Ale tím, jak jsou Portugalci zdvořilí, tak poznají – a poznají to rychle – že jsem cizinka. Tak často prostě přepnou do angličtiny a mluví na mě anglicky. Nebo když jdu s kamarádkou do kavárny, povídáme si česky a obsluha slyší, že jsme cizinky, automaticky na nás začne mluvit anglicky.

Portugalci umí anglicky opravdu dobře. Možná starší generace nebo lidé na vesnicích tolik ne, ale nesetkala jsem se s tím moc často. Jen si pamatuju na jednu paní, u které jsem bydlela, když jsem jela navštívit historické město Obidós. Paní bylo asi sedmdesát, tak ta fakt anglicky nemluvila, takže jsem si s ní procvičovala portugalštinu. To bylo fajn. 

Cestovala jsi během svého pobytu po Portugalsku? Prozraď nám, kde se ti líbilo úplně nejvíc…

Určitě, i když si říkám, že jsem toho mohla objevit ještě víc. Ale stihla jsem navštívit Madeiru, Azory, jih Portugalska, kde jsem dokonce šla i část známé Rybářské stezky, z Vila do Bispo do Lagosu. Několikrát jsem byla v Portu a v dalších městech v severní části Portugalska, například v Braze, v historickém městě Guimarães nebo v Aveiru, kterému se říká portugalské Benátky.

Myslím, že ze všech míst, která jsem navštívila, se mi nejvíc líbily právě ostrovy, Madeira i Azory. Jsem víc na přírodu, tak asi proto. A jih Portugalska je taky krásný.

Až na samý konec Evropy. Z portugalského Algarve se vám nebude chtít domů To chci číst!

Je nějaké místo, které máme za must-see, ale tebe nenadchlo, nebo dokonce zklamalo?

Pro všechny je must-see asi Lisabon. Není to úplně ošklivé město, ale já z něj ten wow dojem prostě nemám. Jsou i hezčí hlavní města. Centrum je tady plné davů turistů, jsou tu úzké chodníky, takže nemůžeš pořádně projít, po silnici jít nemůžeš, protože tam zrovna jede tramvaj nebo auto. Všechno je takové stísněné, hlavně čtvrti jako Alfama nebo Graça. Navíc je Lisabon hodně kopcovitý (říká se, že je to město na sedmi kopcích), takže chodíš pořád nahoru a dolů… Opravdu to nemám tak, že bych měla pocit, že žiju v nejkrásnějším městě na světě. (směje se) Možná proto, že jsem do něj vlastně nepřijela jako turistka, ale za prací, takže ho vnímám jinak. Za mě jsou ale v Portugalsku hezčí města, třeba Porto nebo Aveiro se mi líbí mnohem víc. Ale samozřejmě to je otázka vkusu. 

Jet k oceánu je vždycky radost.

Zdroj:

Pavlína Vondráčková

A teď pár praktických otázek ze života. Dá se v Lisabonu dobře sehnat bydlení, nebo je to boj jako u nás?

Myslím, že je to podobné jako třeba v Praze. Bydlení je problém. Řekla bych, že se to nejvíc zhoršilo během pandemie, kdy spousta lidí začala pracovat online, a už se to nezlepšilo. Do Portugalska tehdy začali přijíždět a žít lidé z „bohatších“ evropských zemí, ale i z Ameriky, kteří vydělávají tamní vysoké peníze a bydlí relativně levně v Portugalsku. Tím se zvedly ceny bytů a běžní Portugalci si vlastní bydlení nemůžou dovolit.

Minimální mzda v Portugalsku je asi 920 eur hrubého a například měsíční pronájem dvoupokojového bytu začíná na 800 eurech. To je ale většinou hrůza a lokalita není nic moc. Průměrně je to pak třeba 1 600 eur za nějaký hezký byt v lepší lokalitě. V Česku je minimální mzda o něco málo vyšší, ale řekla bych, že ty nájmy (i v Praze) jsou přece jen o něco nižší. Aspoň mi to tak připadá. 

Sehnat bydlení v Portugalsku ale může mít jeden takový pro nás neobvyklý háček…

Přesně tak. Někteří majitelé bytů vyžadují tzv. fiadora, což je Portugalec, který se za tebe zaručí. Takže kromě toho, že chtějí kauci a třeba jeden i dva nájmy dopředu, chtějí taky takového ručitele. Jenže když se stěhuješ do Portugalska a nikoho tam neznáš, tak to může být problém. 

Karel Hrdlička: „Na Blízkém východě se turista nemusí bát. Lidé na zájezdu často přehodnotí pohled na celou oblast.“ To chci číst!

Na kolik tě měsíčně vycházely služby?

To je taky dobrá otázka. Nejvíc utrácím samozřejmě za jídlo, nejen v supermarketu, ale i v restauraci. Nepíšu si úplně přesně, kolik za co utratím, ale jedna návštěva restaurace mě vyjde třeba na 15 eur (záleží), káva v kavárně na 4 eura – portugalské kafe (to je pořád levné, stojí třeba 0,60 eura) mi nechutná, takže chodím do těch kaváren, kde dělají takové to „specialty coffee“ a tam latté nebo cappuccino stojí kolem těch 4 eur.

Za dopravu moc neutrácím, snažím se všude chodit pěšky. Sportovat chodím zadarmo do parku, kde je venkovní workout. Díky počasí se tam dá cvičit prakticky celoročně. Další služby řeším během otočky v Čechách. 

Dá se z průměrného platu v Portugalsku v pohodě vyžít, nebo je to spíš o chytrém plánování příjmů a výdajů?

Teď nedávno se zrovna v jedné facebookové skupině objevila otázka, jestli bude člověku na život stačit asi 2 400 eur měsíčně. Komentáře byly různé, ale spíš toho typu, že ne. Já nevím, nedokážu tohle posoudit, protože každý má jiný životní styl a potřebuje různé věci. Já například nepotřebuju chodit do drahých luxusních restaurací, ráda a dobře se najím v těch „místních“ portugalských – říká se jim tasca, což je něco jako naše hospoda – kde vaří dobře. Na jídlo chodím i do kantýny na univerzitě, kde se najím třeba za 5 eur a ještě si za 2,5 eura vezmu kuřecí tortillu k večeři. 

Veronika Marčíková: „Příběhy z Camina by byla škoda nesdílet. Inspirovat ke změnám můžou kohokoli.“ To chci číst!

Cítila ses v Lisabonu bezpečně? Myslím i večer, v noci nebo v částech města, které se nehemží turisty?

To určitě ano. A cítím se tu bezpečněji než v Praze. Samozřejmě nechodím v noci do některých čtvrtí, o kterých Portugalci říkají, že nejsou tak úplně bezpečné. 

Využila jsi během svého pobytu v Portugalsku zdejší zdravotnictví? Dokážeš ho porovnat s tím českým co do kvality a dostupnosti? A co zdejší pojištění, jak funguje?

Využila jsem soukromou kliniku CUF, protože ty státní instituce asi nefungují úplně dobře. Co vím, tak moji přátelé i studenti chodí na tuhle kliniku taky. Má své „pobočky“ po celém Portugalsku. Portugalci si něco připlácí, aby měli návštěvy v CUFu jen za pár eur, jinak je to drahé. Mě jedna návštěva, kdy jsem potřebovala jít na ORL, stála 96 eur. Líbilo se mi ale, že jsem byla objednaná na určitou hodinu a opravdu jsem šla v tu dobu na řadu. 

Co si ze života v Portugalsku odnášíš? Co ti to dalo? 

Určitě zase další zkušenost s prací na zahraniční instituci. Naučila jsem se jazyk. Taky mě život v Portugalsku naučil být ještě trpělivější a klidnější. A to si myslím, že trpělivá jsem. A taky to, že věci prostě nějak dopadnou, a když ne, tak ne. (směje se) Poznala jsem taky spoustu fajn lidí, nejen studentů, kteří mi budou chybět. 

A naopak – co ti vadilo? Je něco, co ti opravdu nebude chybět?

Asi byrokracie a to, že si Portugalci hrají na určitou hierarchii a pozice, a pokud tu pozici nemáš, tak nemůžeš nic. Například jako lektorka jsem sama nemohla požádat o rezervování místnosti na fakultě, třeba abych tam promítala film. Vždycky potřebovali souhlas mého šéfa nebo ideálně, aby tu rezervaci udělal on sám. A pak mi asi nebudou chybět schůze se šéfem a kolegy. Ne že bych je neměla ráda, jen ty schůzky jsou prostě dlouhé, o ničem a nikdy se na nich nic nevyřeší. Což je taky takové portugalské… (smích) Nebylo jich sice moc, ale i tak…

Pak mi asi nebudou chybět psí exkrementy na chodnících. Myslím, že se to za tu dobu, co jsem v Lisabonu, zlepšilo, ale stejně pořád musím koukat pod nohy. A pak taky odpadky… Portugalci ještě pořád moc netřídí odpad, nechávají odpadky u popelnic, když jsou plné, pak zafouká vítr a rozletí se to všude… V Česku je čistěji. Nebo aspoň Lisabon je takový špinavější. A taky mi asi nebude chybět hluk z letadel.

Ještě na závěr – máš nějaké postřehy nebo vtipné historky? 

Vtipné historky? Dost jich mám z univerzity, ale to se těžko popisuje, když neznáš to prostředí, které je tak trochu „kafkovské“. (směje se)

Například jednou jsem na fakultě hledala obchod, kde se podle webovek samotné fakulty mají prodávat předměty s jejím logem (trička, mikiny, batohy…). Nejdřív jsem se ptala jedné studentky, ta řekla, že je to tam, ve druhém patře. Tak jsem hledala ve druhém patře, kde mě ale paní znovu poslala do prvního patra. A jiná paní v prvním patře řekla, že to tady není, že je to v budově rektorátu a tak… Mám pocit, že Portugalci, si tě radši přehazují jako horký brambor, než aby přiznali, že neví. (směje se)

Díky za tvoje odpovědi!