Cestování > Země > > > „Tady krokodýli většinou nebývají“ aneb výlet do bornejského pralesa
ulu1
Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

„Tady krokodýli většinou nebývají“ aneb výlet do bornejského pralesa

Udělat si výlet do nitra džungle na Borneu byl vždycky můj sen. Vybavuji si okamžik v zoo ve Dvoře Králové, kdy čtu u popisek u pavilonu exotických opic, že pochází z tropů na tajemném Borneu. Tehdy by mě ani nenapadlo, že o dvacet let později budu se zatajeným dechem hledět na koruny hustého lesa a poslouchat křik tukana. Inu, člověk míní, skutek v podobě cestování do Bruneje mění.

Prý jen tři kilometry, jeden a půl tam a jeden zpátky. To budeme za chvilku zpátky, proběhlo mi hlavou, když nám naše průvodkyně Catherine popisovala trasu. O deset minut později jsem začala pochybovat, že se do večera dostaneme do chaty. Dusný horký vzduch nám komplikoval dýchání, strmé vybetonované chodníky se po několika metrech změnily v ještě strmější cestičky z udusané mazlavé hlíny prorostlé kořeny a posypané ostrými kameny. Podél nepřístupnějšího terénu bylo natažené silné lano přivázané nahoře i dole ke kůlům. Chytala jsem se uzlů a plahočila se do strání.

„Jste tu první Češi!“

Každou chvilku udělala sotva třiadvacetiletá Catherine zastávku, aby nám vysvětlila nějakou místní zajímavost a zároveň oddálila náš infarkt. Dvoudenní návštěvu bornejského pralesa jsme si zařídili v místní cestovce v Bandar Seri Begawanu. Dostat se do brunejského národního parku Ulu Temburong bez průvodce je nemyslitelné. Obavy z cesty autobusem s dalšími třiceti turisty se ale naštěstí rychle rozptýlily. Ve velké kanceláři nás přivítal mladý Brunejec s perfektní angličtinou. „Vy jste Češi?“ zeptal se záhy nevěřícně, „Jste první Češi, na které jsem tu narazil! Vážně!“ Emil Holub by byl pyšný, napadlo mě při hledání peněz na zaplacení výletu.

Světlo probleskuje hustou propojenou korunou stromů spíš zřídka. Prales je tak uzavřen ve svém vlastním světě.
Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Když mě a mého muže ráno vyzvedával řidič, aby nás odvezl k vodnímu taxi, zajímalo nás jen jediné - jak se neuškrábat k smrti po noci strávené v tříhvězdičkovém hotelu společně se štěnicemi. Na důkladně poštípaná záda jsme zapomněli až při brázdění mangrovových koryt. Hodinovou cestu do distriktu, který rozděluje delta řeky a cíp Malajsie, nám zpestřoval kapitánův neortodoxní styl řízení malé loďky a pohled na naproti sedící zelenající Brunejce. S žaludkem doslova na vlnách nás vyzvedla Catherine s řidičem.

Když se prolíná opičí zpěv a volání k modlitbě 

A teď tu sýpeme uprostřed krátké cesty na vrchol kopce porostlého pralesní vegetací. Obcházíme stromy, jejichž kmeny neobejmou ani dva dospělí chlapi, nasloucháme vřeštění opic a vnímáme zvláštní vůni těžkého vzduchu. Uprostřed výkladu o zázračných bobulích k nám dolehne hlas muezína z několik kilometrů vzdálené vesnice. Znovu mě překvapí, jak jse civilizace blízko. Polední modlitba muslimů za chvíli ustává a džunglí se nesou už jen hlasité skřeky tukanů.

Za horizontem se skrývá malajská část Bornea.
Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

„Opatrně, dívej se pod nohy,“ napomíná mě už po několikáté Catherine a jedním dechem dodává, že tu pravidelně chodí na výlety školní výpravy. Vytřeštím na ni oči, protože pod námi je zrovna několikametrový sráz porostlý šlahouny a liánami, které se spouští ze stromů na skále. Pádu dolů zabraňuje jenom lano. Učitelé tu musí mít nervy ze železa.

Pralesní cukrová vata

Po nejhorší části trasy se ale stromy rozestoupí a zahlédneme nebe. Za vyvýšenou mýtinkou se zjeví výhled na jednu z nejstarších džunglí na světě. Ohromeně zíráme na buclaté koruny stromů, které jsou vysoké kolem šestnácti metrů. Tady a teď trochu připomínají mračna při pohledu z letadla. Na pohled měkké a hebké, že má člověk chuť se rozběhnout a skočit do té tmavozelené podušky.

Odtud se hlouběji do džungle dostaneme jenom loďkami.
Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Cesta dolů už není tak fyzicky náročná, je ale pomalejší. Pár kopců nedobrovolně sjíždíme dolů po zadku a chytáme se u toho lián jako Tarzan. Na rozdíl od něj ale nejsme ani trochu elegantní. Špinavé a utahané z nedlouhé tříkilometrové procházky nás řidič veze do chaty ještě více v srdci parku. Dál už auta nejezdí, další doprava je možná jenom po řece.

Kam se chodí Brunejci mýt?

Několik jednoduchých pokojů je prázdných, na terase sedí jenom čtyřčlenná skupinka německých turistů, kteří za chvíli odjíždí. Kuchařka nám naservíruje večeři skládající se z rýže a ryby, krevet či zeleniny na výběr. Jako dezert dostaneme hnědé válečky z kokosu a třtinového cukru zabalené do palmového listu. Vypadají podezřele, ale chutnají skvěle.

Oblíbený místní dezert z kokosu se raději podává zabalený v palmových listech.
Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Lokality pro netradiční cestování najdeme i ve Středná Americe:

Sedíme na břehu řeky a pozorujeme starší pár vesničanů, kteří si přijeli vyprat a umýt se ve studeném říčním proudu. Řeka je v těchto místech docela prudká, takže tu prý většinou nebývají krokodýli. Po tomhle ujištění jdeme raději zpátky na terasu. V chatě už krom naší průvodkyně a kuchařky nikdo není. Sedíme sami na terase a já si uvědomuji, že tu není internet, knihy a časopisy zůstaly v krosně v hotelu a není tu ani žádné zařízení, které by přehrávalo hudbu. Připadáme si dokonale offline. Jediné, co nám zbylo, je poznámkový blok a jedna propiska. Je osm večer, kolem nás se rozhostila naprostá tma a společnost nám dělají jenom malí gekoni. Co teď? Prostě si užijeme ten klid kolem.

Místo

Ulu Temburong
Brunei
4° 53' 22.0128" N, 114° 56' 33.0972" E

Aktivita: Dobrodružství

Podívejte se na články ze stejných kategorií:

Diskuse

Cestujete rádi? Pak jste na správné adrese! Právě tady najdete výběr těch nejlepších článků, videí a fotek s cestovatelskou tématikou. Magazín o cestování nejen pro dobrodruhy.