žena z Isdalu
Obyčejná procházka se během okamžiku změnila v horor. Ohořelé tělo neznámé ženy dodnes ukrývá tajemství, které norská policie nedokázala odhalit ani po desetiletích.
Žena z Isdalu nemá ani po téměř 56 letech jméno. Čím hlouběji policisté pronikali do její minulosti, tím více otázek měli. Už od samého počátku doprovázela pátrání řada nejasností, od ohoření těla na jedné straně přes zvláštní zápach po česneku až po množství různých identit.
Dne 29. listopadu 1970 si jedna rodina vyrazila na procházku. V Isdalu, kterému se říká také Údolí ledu, narazila mezi skalisky na ohořelé tělo ženy. Její ruce byly stažené do tzv. boxerské pozice, která vzniká, když na svaly působí vysoký žár. „Není to obvyklé místo na procházku. Cítil jsem silný zápach spáleného masa,“ řekl stanici BBC v roce 2017 policista Carl Halvor Aas, který byl jedním z prvních na místě.
Už při ohledávání mrtvoly si Aas všiml řady nesrovnalostí. Tělo bylo podle něj ohořelé na celé přední straně včetně obličeje a vlasů. Záda ale ohořelá nebyla. Podle policisty byla žena tak těžce popálená, že si ani nedokázali představit, jak dříve vypadala.
Spálené byly otisky prstů i oblečení, které měla na sobě. Překvapilo ho i to, že z oblečení někdo pečlivě odstřihl všechny štítky, které by mohly prozradit jeho původ.
Vyšetřovatelé u těla našli spoustu předmětů, včetně nylonových punčoch, šperků, hodinek a rozbitého deštníku. Zaujalo je, že předměty neměla na sobě, ale někdo je položil vedle ní. „Vypadalo to, jako by se tam konal nějaký obřad,“ popsal stanici forenzní vyšetřovatel Tormod Bønes.
Místní policisté poté požádali možné svědky o pomoc a zveřejnili pravděpodobný portrét oběti. Jelikož stále neměli jméno, stala se z ní žena z Isdalu. Byla vysoká asi 164 centimetrů, měla dlouhé hnědočerné vlasy, malý kulatý obličej a hnědé oči. Vypadala, jako by jí bylo mezi 25 a 40 lety.
O pár dní později vyšetřovatelé narazili na další stopu. V úschovně zavazadel na nádraží v norském Bergenu objevili dva kufry, které podle otisků prstů patřily právě oné zemřelé. Našli v nich brýle, oblečení, několik paruk, peníze různých měn a krém na ekzém.
Zpočátku nadšení policisté ale hned pochopili, že nemají ani zdaleka vyhráno. Někdo totiž opět odstranil všechny štítky, které by mohly ženu identifikovat. Dokonce i na předpisu krému, který vystavil lékař, bylo jeho jméno přeškrtané.
Přesto v kufru našli další důležitý důkaz, a to igelitku z obchodu s obuví Oscara Rørtvedta ve Stavangeru. Nakonec se zjistilo, že tam pravděpodobně koupila gumové boty, které měla v osudný den na sobě.
Syn majitele popsal, že si je pořídila dáma, která si je vybírala nezvykle dlouho. Mluvila anglicky s přízvukem a silně páchla po česneku. Právě výrazný pach si svědek zapamatoval tak dobře, že se později stal jedním z nejvýraznějších vodítek v případu.
Policistům se ženu na základě jeho popisu podařilo vystopovat až do nedalekého hotelu St Svithun, kde se ubytovala jako Fenella Lorchová. Pak ale narazili na problém. Nebylo to totiž její skutečné jméno. Později zjistili, že ji jako poslední viděl personál hotelu Hordaheimen, ze kterého odcházela 23. listopadu.
Dále v kufru objevili i kódovaný vzkaz, na který si cizinka zapisovala termíny, v nichž navštívila různá místa.
Vyšetřovatelé zjistili, že neznámá žena používala nejméně osm falešných identit a cestovala s pasy vystavenými na různá jména. Vždycky se ale popisovala jako Belgičanka. Jezdila po hotelech po celém Norsku, kde se zapsala třeba jako Claudia Tieltová, Alexia Zarne-Merchezová nebo Elisabeth Leenhouwfová.
Kromě angličtiny používala i němčinu, norštinu, francouzštinu i vlámštinu. Chovala se ostražitě a často měnila pokoje. I kvůli tomu, že se žena zdála být zcestovalá a bohatá, si mnoho lidí začalo myslet, že jde o špionku. Považovali ji za východoněmeckou, sovětskou nebo i dvojitou agentku. Objevili se dokonce svědci, kteří tvrdili, že pozorovala armádu při testování nových raket v západním Norsku.
Zajímavé byly i výsledky pitvy, která ukázala, že záhadná dáma měla na pravé straně krku podivnou modřinu. Mohla tak spadnout nebo ji do toho místa někdo udeřil. „V jejích plicích se našly částice sazí, což naznačovalo, že při požáru ještě dýchala. Pod jejím tělem byly také stopy benzínu, který mohl posloužit k zapálení ohně. V krvi měla i oxid uhelnatý,“ řekl Bønes. V žaludku jí také odborníci našli 50–70 tablet Fenemalu (léku na spaní).
V únoru 1971 policie případ uzavřela jako pravděpodobnou sebevraždu. Podle závěrů vyšetřování zemřela na kombinaci otravy oxidem uhelnatým a účinku velkého množství prášků na spaní.
Policisté připravili oběti katolický pohřeb. Pohřbena byla v zinkové rakvi, aby mohla být později provedena exhumace. Obřad navíc fotografovali pro případ, že by se později přihlásila její rodina.
Ne všichni ale souhlasí s tím, že šlo o sebevraždu. Jedním z nich je Aas a vyšetřovatel Harald Osland. „Můj otec se nikdy nesmířil s tím, že museli případ uzavřít,“ řekl jeho syn Tore, který o příběhu ženy napsal knihu. Podivné je třeba to, že nenechala žádný dopis na rozloučenou a vypadalo to, jako by s tělem někdo manipuloval.
Další se domnívali, že před někým utíkala. Servírka z jednoho hotelu uvedla že jednou seděla vedle dvou členů německého námořnictva, ale nemluvila s nimi.
Svědci navíc vypověděli, že ji krátce před smrtí zahlédli ve společnosti vysokého tmavovlasého muže, který vypadal jako Ital nebo Francouz. V hotelu se hádali jazykem, kterému nikdo nerozuměl. Po její smrti však zmizel neznámo kam.
Šokující bylo pak i svědectví muže z Bergenu, který v roce 2005 (tedy 35 let po ženině smrti) oznámil, že podobnou dámu viděl pět dní před nálezem těla na hoře Fløyen. Překvapilo ho, že byla lehce oblečená a šli za ní dva jižansky vypadající muži v kabátech. Měl pocit, jako by se bála a chtěla mu něco říct. Policisté mu poté údajně řekli, ať na celou záležitost zapomene.
Před 10 lety došlo k dalšímu důležitému posunu. Záhadná žena z Isdalu měla opravdu zajímavý chrup. Na 14 zubech měla plombu a na několika dalších zlaté korunky. Celou dobu se mělo za to, že její čelist po pitvě někdo vyhodil, v roce 2016 ji ale forenzní lékaři objevili v archivech nemocnice Haukeland.
Na zubech pak provedli izotopovou analýzu, která jim naznačila, že se žena narodila kolem roku 1930 v oblasti jižního Německa poblíž Norimberku. Analýza rukopisu naznačovala, že se vzdělávala ve Francii, Belgii nebo jiné francouzsky mluvící zemi.
A to není všechno. V nemocnici se navíc dochovaly vzorky tkání z jejích orgánů. Jejich analýza umožnila vytvořit DNA profil ženy. Ta ale její identitu (zatím!) nedokázala odhalit.
O dva roky později policisté zveřejnili věrnější rekonstrukci ženina obličeje podle lebky. Nové informace předali Interpolu a požádali evropské policejní sbory o porovnání DNA s jejich databázemi. Doufají, že se podaří najít shodu s někým z její rodiny, díky čemuž by se konečně dozvěděli její jméno.
Myslíte si, že žena z Isdalu opravdu spáchala sebevraždu, nebo se vám na této teorii od policie něco nezdá? Mohla to být evropská špionka, nebo snad úplně někdo jiný? Napište nám svůj tip do diskuze pod článkem!