Cestování > Země > > > Dámská jízda na Island: cestopis pro všechny, kteří se na ostrov chystají
Typická islandská krajina
Zdroj: Petra Malá

Dámská jízda na Island: cestopis pro všechny, kteří se na ostrov chystají

Po letech přemýšlení jsme se konečně vydaly na Island. Na ostrov „někde v dálce“, jehož předstupněm je námi několikrát navštívené Norsko. Co nás přivítalo při připlutí a co jsme dělaly o půlnocích? Mrkněte na následující řádky!

Na začátek je nutno říci, že pokud se chystáte projet ty nejzajímavější a nejdostupnější turistické atrakce, 14 dní je naprosto vyhovujících. Při delším pobytu už byste se buď nudili, nebo byste museli sehnat terénní auto a podívat se do vnitrozemí.

Jak jsme se tam dostaly?

Ze všech dostupných možností jsme na svou dámskou jízdu ve dvou zvolily tu, která pro nás byla nejjednodušší a nejlevnější – vlastním autem jsme vyrazily do Dánska, kde jsme necelé tři dny pobyly a poté se vydaly do přístavu v Hirthalsu. Lodě odsud vyplouvají totiž jen 2x týdně – v úterý a ve čtvrtek.

Už v přístavu nás zaskočilo, že měl v autě zůstat jen řidič a zbytek posádky měl odejít se všemi věcmi potřebnými na 48 hodin plavby na loď. Nikoho ani nenapadlo, že by někdo z posádky třeba nerozuměl dánsky nebo anglicky a sám by se opravdu nerad někam vydával. Naštěstí jsme to uhrály a zůstaly jsme s mamkou v autě obě. Později jsme pochopily, že šlo o to, aby řidič v lodi co nejtěsněji zaparkoval a co nejrychleji opustil parkovací dok.

Dva dny na lodi Norröna byly dlouhé a nakonec jsme se vylodily o tři hodiny později, než jsme měly. Cesta zpátky byla logisticky ještě méně zvládnutá – z přístavu v Seydisfjorduru loď vyplula o šest hodin později a do Hirthalsu jsme dopluli se čtyřhodinovým zpožděním. S tím je tedy pravděpodobně třeba počítat.

Na lodi si musíte dát oběd, i kdybyste nechtěli, což však příliš nevadí. Průměrně náročný strávník se tu nají a může si i přidat. Cestou tam i zpět jsme vystřídaly lososa, brambory, těstoviny, masové koule, řízky, hromady zeleniny a několik druhů omáček.

Všechno ostatní, co na lodi platíte, je pochopitelně pro Čechy drahé, takže pokud chcete cestovat „low-cost způsobem“, vezměte si s sebou jídlo a lahev na pití – pitnou vodu si můžete napustit kdekoli na toaletách.  

Náš tip: Rozhodně se na cestu vybavte Kinedrilem. Ač jsme s mořskou nemocí neměly cestou na Island příliš potíže, značnou část cesty zpět jsme obě proležely v kajutě. Na lodi je lékárna, ale cena dánských léků bude nejspíš někde, kde byste asi nechtěli…

Snad veškeré služby jsou placené a velmi nemile nás překvapila zpoplatněná wifi (cca. 400 Kč na 48 hodin nebo balíčky na kratší časové úseky). Zadarmo jsme se dostaly do fitka, do bazénu a sauny.

Přivítal nás sníh s deštěm

Nedělám si legraci. Po vylodění jsme ještě v Seydisfjorduru natankovaly a vydaly se směrem k okružní silnici č. 1. K ní jsme musely dojet přes hory, kde bylo v té době 5°C a počasí velel déšť se sněhem. Tak nějak jsme tušily, že to může přijít, ale když se to opravdu stalo, stejně nás to překvapilo. :)

Hustě nám pršelo první dva dny, kdy jsme se podívaly na Detifoss, Selfoss, Hverir a Kraflu. Softshellové kalhoty to nezvládaly, život nám víceméně zachraňovaly pláštěnky. Naštěstí se po dvou dnech počasí umoudřilo a celých dvanáct zbývajících dní (kromě jednoho ke konci) bylo krásně nebo nás alespoň nezastihl déšť. Spustil se třeba pět vteřin po tom, co jsme se schovaly do auta. :)

Ze Skandinávie jsme byly zvyklé na polární den, ale na Islandu to mělo ještě větší grády. Pro mě to nebylo nic neobvyklého, ale mamka byla zděšená, že ji příroda nutí vstávat až v devět ráno a usínat až ve dvě v noci. Při tom všem nám o půlnoci standardně pralo sluníčko do skel, takže jsme se při usínání často vyhřívaly.

Islandská krajina je ve většině případů podivuhodná.
Zdroj: Petra Malá

Během dvou týdnů, kdy jsme na Islandu byly (prvních 14 dní v červenci), se teplota pohybovala mezi 5 a 15°C, nejčastěji kolem desítky. Jakmile svítilo sluníčko, bylo místy nečekané teplo, ale když se schovalo za mraky, situace se změnila a místo trička byla in bunda nebo teplá mikina.

Spaly jsme pod záchranářskou fólií

Všechny noci na Islandu jsme strávily v autě (Peugeot 307 SW), z něhož jsme ještě doma vyndaly zadní sedačky a díky řádnému uspořádání zavazadel dokázaly vytvořit plochu, na které se dalo relativně pohodlně vyspat.

Vezly jsme s sebou i stan, ale za celou výpravu jsme ho ani jednou nerozbalily. Nebyl důvod. Navíc se teplota v noci pohybovala kolem nuly a bylo pohodlnější si „zafunět“ auto než se celou noc snažit o zahřátí ve stanu. Ani v autě nepřišla nazmar zimní bunda (asi dvě noci) a už první noc, asi 10 minut po ulehnutí, jsme zjistily, že bez záchranářské fólie to nebude ono – první noc jsme totiž trávily někde na náhorní plošině nedaleko Detifossu a Selfossu, kde to fakt ledově fičelo. Pod fólií jsme spaly jako miminka.

Viděly jsme ty největší pecky a užily jsme si každý den

Už to, že se ocitnete na Islandu, na ostrově docela daleko od kontinentální Evropy, vás naplní pocitem posvátné úcty i dojmem exotiky. Každý zážitek to maximálně umocní, takže i čištění zubů u ledové horské řeky je pro vás nezapomenutelný moment.

Z toho důvodu jsme si dosyta vychutnaly každý den, ať už jsme navštívily to nejlepší z Islandu, nebo něco menšího, co bychom u nás však s velkou pravděpodobností nespatřily. Takže popořadě:

Detifoss a Selfoss

Tyhle dva vodopády jsou kousek od sebe, můžete se mezi nimi krátce projít. Parkoviště se nachází cca. 1 kilometr od nich, takže žádnou túru absolvovat nemusíte. K vodopádům (nejen těmto) doporučujeme alespoň nepromokavé oblečení, v ideálním případě pláštěnku. Zatímco Selfoss se zdál být poměrně mírný (na zdejší poměry), Detifoss představovaly neuvěřitelné masy vody řítící se do koryta. Voda byla samozřejmě naprosto všude (asi i proto, že pršelo) a vodopád neskutečně hučel. Jde o jedno z těch míst, kde pocítíte k vodě respekt.

Okolí vodopádů Selfoss a Dettifoss. Déšť nevadil, voda stejně stříkala všude kolem.
Zdroj: Petra Malá

Hverir

Druhý den jsme měly v plánu Hverir, místo s bublajícím bahnem, horkou sírovou párou, zemí zbarvenou do žluta a hněda. Zážitek byl umocněn skutečně koncentrovaným zápachem síry. Po pěšince jsme došly na nedaleké vršky, odkud byl na Hverir úžasný pohled. Na druhé straně bylo vidět známé jezero Mývatn.

Krafla

Asi 7 km od Hveriru je parkoviště, z nějž se dál pohodlně dojít kolem smrdutého jezírka až ke kráteru Krafly. Procházka na Kraflu nebyla nikterak dlouhá a žádný závratný kopec se také nekonal. Bylo ale zajímavé kráter vidět, i přes déšť a sníženou viditelnost. Podivné však bylo zdejší značení – na všech cedulkách u cesty byly dva stejné názvy a žádné šipky nebo směrovky. Nevadí, celkem bez problémů jsme se k autu na parkoviště vrátily.

Dimmuborgir

Lávové skalní útvary, mezi nimiž vedou pěšinky v několika okruzích. I přes značení jsme v nich trošku pobloudily, ale i tak byla tahle procházka pěkná a zajímavá. A chvíli nepršelo.

Mývatn

Z jezera jsme viděly jen útržky a ani jsme u něj nezastavovaly. Než jsme k němu totiž dojely od Dimmuborgiru, začalo opět hodně hustě pršet. Průzračnou vodu, o které jsme četly, a asi 50 ostrůvků jsme tedy neviděly.

Godafoss

Tenhle vodopád byl naprosto okouzlující. Byl členitý a pěkný pohled byl i na řeku s ohromným korytem. „Vodopád bohů“ se právem řadí k těm nejhezčím vodopádům na Islandu. Dojem nám nezkazilo ani to, že jsme na sobě opět musely mít pláštěnku (protože, světe div se, pršelo).

Húsavík

Ze silnice č. 1 jsme se vydaly po silnici č. 85 na Húsavík, protože jsme o něm četly, jak úchvatné tohle městečko je. Bohužel jsme ale byly docela zklamané, protože tím jediným, co stálo za pohled, byl kostel – a ten byl zamčený.

Z Húsavíku se lidé vydávají na výpravy za velrybami a zájemce o tohle dobrodružství toto místo jistě uspokojí. My jsme se sem vydaly v domnění, že spatříme typické islandské městečko a nasajeme trochu jinou atmosféru než na islandských pustinách, ale bohužel. Žádné takové ty severské domky, spíš všehochuť – každý dům byl úplně jiný a celkový dojem prostě nebyl dobrý.

V kempu v Húsavíku mělo být teplé jezírko, ale v samotném kempu jsme o něm nenašly ani zmínku, tak jsme si udělaly zásobu vody a vyrazily jsme vstříc dalším dobrodružstvím – přespaly jsme za městem.

Akureyri

Po drobném zklamání z Húsavíku jsme se vrátili na silnici č. 1 a po ní pokračovali do Akureyri, které se nám líbilo mnohem víc. Je to 4. největší město Islandu a má asi 17 tisíc obyvatel. Byl tu krásný kostel a také centrum – pěší zóna. Obecně jsme měly pocit, že islandská města nemají centra, na jaká jsme tady u nás zvyklí. Akureyri mělo aspoň trošku lepší atmosféru. Napsaly jsme ve zdejší kavárně pohledy, aby došly do ČR dřív než my, a pokračovaly v cestě.

Kotagil

Cestou z Akureyri jsme objevili nádherné údolí Kotagil. Bylo s podivem, že jsme nezaznamenaly jakékoli značení, jen jsme naslepo odbočily na parkoviště a vydaly se asi 200 m od něj, kde začínal sráz a naprosto božský pohled do údolí s řekou.

Borgavirki

Tohle byl „skvost“. Bylo ještě brzy, a tak jsme si řekly, že než zakempujeme, ještě se na něco podíváme. Blízko bylo Borgavirki, místo, které podle průvodce stálo za to. Kruhovitý útvar z kamení ale připomínal spíš malý kamenolom, zajímavý nebyl ani rozhled z něj – všude kolem byla zrovna úplná rovina. Neskutečně tu fičelo a nádherně jsme si na prašné cestě umazaly auto, až nás přepadla rouhavá myšlenka, že by mělo pršet, aby se prach smyl. :) Byl to totiž první den, kdy jsme vůbec nezmokly! Protože pršelo, když jsme zrovna byly v autě…

Hvítserkur

Pomalu na nás začalo doléhat to, že stále svítilo sluníčko, takže jsme pozdě usnuly (i proto, že jsme se dlouho nemohly zahřát, než začala „fungovat“ fólie) a dál jsme se začaly posouvat až kolem poledne dalšího dne. Bylo nádherně, sluníčko poctivě hřálo, v závětří bylo příjemné teplo.

Měly jsme namířeno po silnici č. 711 na Hvítserkur, známý lávový útvar v moři. Když jsme se k němu chtěly podívat, oddělovala nás voda, ale asi o hodinu později jsme se k němu ještě vrátily a voda tak ustoupila, že bylo možné k němu dojít. Během té hodiny jsme se byly podívat na místo, odkud se dají pozorovat tuleni. Tohle místo jsme objevily náhodou, takže nebyla náhoda, že jsme neměly dalekohled, bez něhož jsme viděly jen obrysy zvířat. :)

Během hodinky voda zmizela a k útvaru se dalo dojít.
Zdroj: Petra Malá

U Hvítserkuru bylo kamenité pobřeží, takže jsme si dovolily jen krátkou, leč náročnou procházku. Naprosto bezkonkurenční byl pohled na hory se sněhem v dáli, které kontrastovaly s mořem. Právě na místě, kam turisté jezdí cíleně pozorovat tuleně, byl však černý písek, jeden z přírodních symbolů Islandu.

Abychom se po sjízdné, leč velmi hrbolaté a nepěkné cestě nevracely, objely jsme zbytek výběžku, v němž se Hvítserkur nachází, a kochaly se zdejší krásou. Silnice se zde naštěstí po nějaké době opět změnila v asfaltku.

Dynjandi

Ze silnice č. 1 jsme si udělaly odbočku k fjordům po silnici č. 60 a 61. Cestou jsme přejížděly vrcholky hor, což skýtalo naprosto jedinečný zážitek. Kromě toho nebyla cesta úplně nejlepší, takže jsme se modlily, aby nám auto nevypovědělo službu.

Po přejetí hřebenu jsme narazily na Dynjandi, Zvučící vodopád, což bylo podle nás jedno z nejhezčích míst na Islandu, která jsme navštívily. Tenhle vodopád je vysoký 100 m, nahoře je široký 30 m a dole 60 m. Kolem pěti menších vodopádů se dá vystoupat k jeho patě, což vřele doporučujeme – to místo je celé úžasné!

Laugarbakki

Nevíme o ničem zajímavém, co by v téhle obci bylo, ale v místním kempu jsme konečně zakusily kouzlo horké koupele. Ve zdejším kempu jsme za poplatek 500 ISK/osoba vlezly do hot poolu a uznaly, že je to taková „mokrá sauna“. Po příjemné koupeli jsme se vydaly ještě dál.

Pozor! Spousta horkých pramenů, které najdete třeba zde, patří ke kempům nebo k hotelům. Těch přírodních potkáte málo, pokud nepojedete do vnitrozemí – tam je zmapované nemáme.

Arnarstapi

Ve výběžku v západní části Islandu lze najít další podivuhodný útvar ve vodě – Arnarstapi. Kromě něj jsou u této rybářské vesničky také nádherné travnaté útesy, na kterých je skvostné opalování, když to počasí dovolí. :)

Deildartunguhver

Krátká, ale zajímavá zastávka je na místě zvaném Deildartunguhver. Chcete-li vidět vodu, která už ze země vyvěrá vařící, tedy o 100°C, pak sem rozhodně zamiřte. Tenhle horký pramen zajišťuje teplo městům Borgarnes, Akranes a Hvanneyri.

Místy je to kapánek nebezpečné.
Zdroj: Petra Malá

Hraunfossar

Tenhle vodopád bývá v průvodcích popsaný jako „neobyčejný“, my bychom řekly, že je divný. :) Ale ne, neobyčejný skutečně je. Nikde totiž není vidět jeho začátek, voda vytéká ze skály, z prostoru mezi dvěma vrstvami země. Hezčí než pohled na samotný vodopád je ale pohled na koryto řeky.

Podivný vodopád, jehož začátek nevidíte.
Zdroj: Petra Malá

Poblíž Hraunfossaru je ještě Barnafoss, který jsme elegantně vynechaly.

Thingvellir

Jeden ze tří bodů Zlatého okruhu jsme sice shledaly jako hezký a snad velmi významný pro Islanďany, ale nám Čechům tak nějak nicneříkající. Thingvellir je místo, kde se v roce 930 n. l. poprvé sešel parlament (kmenoví náčelníci) a v roce 1 000 n. l. zde bylo přijato křesťanství jako státní náboženství. Událo se tu ještě několik pro Island významných záležitostí, ale nám je to zkrátka tak vzdálené, že zrovna nás dvě to nezaujalo.

Byl tu ale vidět rozchod dvou litosférických desek, což už bylo zajímavější. Nepleťte si však místo s tím, které se nazývá Bridge between Continents – to je trochu někde jinde.

Reykjavík

Další po cestě byla islandská metropole. Když jí nebudeme vyčítat, že tak nějak moc nemá centrum, musíme říct, že je to příjemné město a já osobně bych ho atmosférou srovnala například s Libercem. Žije zde totiž asi 100 tisíc lidí, což odpovídá, a není tu chaos jako v Praze – spíš takový normální městský ruch jako v běžném krajském městě. Což je pochopitelně příjemnější.

Dominantou Reykjavíku je Hallgrímskirkja, kostel s šestihrannými sloupy a s naprosto luxusními varhanami uvnitř. Celý interiér je příjemně decentní, žádné přehnané zdobení. Na 75 m vysokou věž se dá vyjet výtahem a omrknout město z výšky.

Islandská metropole nesmí ve vašem plánu chybět.
Zdroj: Petra Malá

Podívaly jsme se samozřejmě také na Harfu, koncertní halu u přístavu, a na vikingskou loď (tedy na plastiku, která ji představuje). Prošly jsme se nejrušnějšími uličkami, udělaly jsme hon na suvenýry a vydaly se dál na cestu.

Bridge between Continents

Most mezi kontinenty, to je místo, kde je jasně zřetelný rozchod euroasijské a americké litosférické desky a které jistě znáte z obrázků na internetu. Místo má svůj půvab a uvědomění, že Island vlastně patří k Evropě spíš „omylem“, je zábavné.

Most mezi kontinenty - tady se rozchází americká a euroasijská deska.
Zdroj: Petra Malá

Reykjanes

V Reykjanes je skvostný útes a pohled z něj na moře a na členité pobřeží. V roce 1878 tu byl údajně postaven první maják na Islandu. Ten byl poničen zemětřesením a nový byl postaven na vrchu Baejarfell – stojí tam dodnes a je skutečnou dominantou zdejší krajiny.

Gunnuhver

Jen kousek od Reykjanes je místo nazývané Gunnuhver. Nejprve vás upoutá párou vycházející ze země, později typickým zápachem síry. Stejně jako na Hveriru, i tady jsou horké sirné páry. Není to tu ale jen tak – zvuky, které ze země vycházejí, jsou prý skřeky ducha čarodějnice, kterou sem kdysi zahnal pastor, aby neděsila lidi…

Vábný pach sirných par vám v nose vydrží dlouho.
Zdroj: Petra Malá

Krýsuvík – Seltún

Protože na bublající bahno by se člověk mohl podívat třeba stokrát, zastavily jsme i u Krýsuvíku, kde jsme se na něj podívaly zblízka a nakonec i z výšky z kopce.

Hveragerdi

Jedním z nejúžasnějších zážitků na Islandu bylo koupání v horkém horském potoce. Parkoviště leží nedaleko silnice č. 1 a po 4 km cesty pěšky víceméně do kopce člověka přivítá Kouřové údolí. Čím výše proti proudu potoka půjdete, tím teplejší voda bude. Můžete si tak vybrat, kde se vykoupete. Nejhorší tu bylo převléknutí do plavek – byla vážně zima, rozhodně nebylo víc než 10°C. Jakmile se ale schováte do vody a do z kamenů vystavěných „bazénků“, je to božské. Ani vylézání se bát nemusíte. Teplo vám bohatě na osušení a převléknutí v těle vydrží, zima vám nebude.

Koupání v horkém potoce v Kouřovém údolí je nezapomenutelné.
Zdroj: Petra Malá

Geysir – Strokkur

Kromě Thingvelliru patří do Zlatého okruhu samozřejmě Geysir, který však jen tak při činnosti nepřistihnete. Pohled na úžasné tryskání vody vám zajistí sousední gejzír Strokkur – podívanou nabízí každých 10-15 minut, kdy se na jeho hladině udělá bublina, z níž nakonec vytryskne voda.

Gullfoss

A do třetice všeho dobrého je součástí Zlatého okruhu Gullfoss, který je vážně dech beroucí. Masy vody valící se přes okraje skal, dvě kaskády, celková výška 32 m. Pohled k nezaplacení, ale turistů tu byly vážně mraky (což jsme pochopitelně čekaly).

Gullfoss, jedno z nejnavštěvovanějších míst Islandu.
Zdroj: Petra Malá

Hekla

Báječný den jsme prožily v blízkosti aktivní sopky Hekly. Původně jsme chtěly dojít až na její vrchol, ale kousek před ním jsme to vzdaly. Zaparkovaly jsme u křižovatky silnic č. 26 a F225, na níž jsme to osobním autem riskovat nechtěly. Z křižovatky jsme ještě odchytily terénní autobus, který nás za nekřesťanskou cenu (cca. 250 Kč za osobu) odvezl o 6 km dál do pustiny a tak nás k Hekle přiblížil.

Túra pustinou byla úchvatná, nikde nikdo, občas projelo auto. Měly jsme trochu obavy, jestli vůbec dokážeme ještě někdy najít svoje auto, ale i tak jsme si to užívaly. Po 10 km chůze jsme začaly šplhat na Heklu. Ačkoli se všude píše, že jde o náročný výstup, nepřišlo nám to o moc náročnější než vylézt na Sněžku – ale jak říkám, skončily jsme kousek pod vrcholem, možná by nás právě onen závěrečný úsek úplně udolal.

Náročná túra na Heklu. Ale krásná!
Zdroj: Petra Malá

S vědomím, že máme v nohách 16 km a ještě musíme zpět na cestu a poté ujít 16 km zpět k parkovišti onou pustinou, jsme se vyfotily pod vrcholem a šly jsme zpět. Na parkovišti pod Heklou jsme se ptaly řidiče terénního autobusu, jestli jede naším směrem, ale byl objednaný skupinou turistek a vracet se měl až o dvě hodiny později. Slíbil nám ale, že nás cestou nabere, když nás potká. Nasadily jsme takové tempo, že nás nabral 3 km od našeho auta, ale i tak to bodlo. Mimo to nás svezl zadarmo, což bylo vážně hřejivé.

Leirubakki

Tady jsme se mazácky koupaly v teplém jezírku načerno. Po túře k Hekle a na ni jsme to potřebovaly. Jezírko patřilo ke kempu a recepční mi natvrdo řekla, že pokud nejsme hosty kempu, nemáme nárok a nemáme se snažit jezírko najít, protože ho nenajdeme. Protože jsme ale rebelky a z cestopisů jsme věděly, že je někde za kempem směrem do pole, asi po 10 minutách jsme ho našly. K našemu nemilému překvapení moc teplé nebylo, ale i tak byla koupel příjemná. Navíc jsme tu narazily na seanci skupiny Švýcarů, kteří nás chtěli mermomocí hostit – ochutnali jsme alespoň slaný koláč. Za kemp jsme utrácet nechtěly, tak jsme ze sebe smyly prach a jely jsme spát do divočiny.

Seljalandsfoss

Dalším nádherným místem byl Seljalandsfoss, na jihu Islandu, přímo u silnice č. 1. Na výšku má vodopád 60 m a návštěvníci mají možnost projít se i za ním – vede tu totiž (pochopitelně řádně rozbahněná) pěšinka. Nedaleko vodopádu se dalo vstoupit do skalní průrvy, kde se nacházel vodopád o něco menší – na vodu padající shora do průrvy byl ale nádherný pohled.

Skógafoss

O mnoho krásnější však byl Skógafoss. Báječný byl pohled na něj zdola i shora – po schůdcích či po pěšince se dá vyjít nad něj. Vodopády prostě neomrzí.

Úžasný Skógafoss!
Zdroj: Petra Malá

Dyrhólaey

A útvary v moři neomrzí taktéž. Dyrhólaey (Brána ostrova) je nejjižnější bod Islandu a je skutečně monstrózní.

Fjadrárgljúfur

Krásná soutěska stará asi 2 milióny let dosahuje délky asi 2 km, ale když jsme u ní byly, bohužel se nedala projít, tedy aspoň ne suchou nohou a botou. Ke všemu lilo jako z konve, takže jsme vyšplhaly nad ni, pokochaly se a zase odjely. Za pohled to ale rozhodně stálo.

Stjórnarfoss

Nedokážu vám zpětně popsat, jak jsme ke Stjórnarfossu trefily, protože ani v průvodci to moc smysluplně popsané nebylo. Projížděly jsme křížem krážem městečkem Kirkjubaejarklaustur a najednou jsme ho spatřily. Z parkoviště jsme k němu došly asi za dvě minuty a byly jsme ohromené jeho originalitou. Je sice malý, ale krásný. Přímo u vodopádu je kemp, kde si můžete nepozorovaně nabrat zásobu vody jako my.

Öraefi

Místo, jemuž se říká „Země bez života“, je vlastně jen strom a plot. Dojely jsme k němu taky úplně náhodou, ale hned jsme věděly, která bije – viděly jsme ten výjev v průvodci. Dříve zde bývaly farmy, ale erupce v letech 1362 a 1727 tady zničily téměř všechno. Poslední farmář odešel s koncem 2. světové války a jediný, kdo tu zůstal, je strom – v upomínku.

Jökullsárlón

Není divu, že tahle ledovcová laguna patří mezi ty nejnavštěvovanější atrakce na Islandu. Pohled na ledovec si můžete užít na několika místech, ale pohled na ledovcové jezero, po němž plují kry, je úchvatnější. Této laguně trošku konkuruje Hoffellsjökull, jezero utvářené na konci splazu ledovce, ležící asi 14 km severozápadně od Höfnu.

Ledovcová laguna Jökulsárlón a kry.
Zdroj: Petra Malá

Seydisfjordur

Od Jökullsárlónu jsme jely nepřímo do Seydisfjorduru, tedy nejely jsme po silnici č. 1 celou dobu, ale vyzkoušely jsme silnici č. 96, která se táhne fjordy a nabízí krásné pohledy na hory a moře. Všem doporučujeme, protože to bylo dokonalé.

Po 14 dnech jsme se vrátily do Seydisfjorduru, prohlédly si městečko – kostel a pár uliček – zaparkovaly v kopcích nad ním a ráno se vydaly na loď do Dánska.

Pár slov na závěr

Abych to nějak zakončila - Island je úžasný, drsný, a přitom tak nádherný. Má svoje kouzlo a potěší milovníky pustin, mezi které se tedy směle řadíme. Neřadíme se ale k těm, kteří tvrdí, že kdo se na Island jednou podívá, musí se na něj vrátit. Celkově lepším a příjemnějším dojmem na nás působí třeba Norsko, kam nás to stále láká, i když jsme ho navštívily třikrát. Jsme ale rády, že jsme se na ostrov podívaly, protože by nás stále lákal. A byla to výjimečná zkušenost. Všem, kteří o výpravě na Island přemýšlí, tuhle cestu doporučujeme. :)

Místo

Island
64° 45' 59.9328" N, 20° 0' 50.2524" W

Aktivita: Dobrodružství

Podívejte se na články ze stejných kategorií:

Diskuse

Cestujete rádi? Pak jste na správné adrese! Právě tady najdete výběr těch nejlepších článků, videí a fotek s cestovatelskou tématikou. Magazín o cestování nejen pro dobrodruhy.