Deník Feldou do Číny #18: Máme úspěch u čtyřicátnic

svatba v Kyrgyzstánu

Deník Feldou do Číny #18: Máme úspěch u čtyřicátnic

Vyrážíme spát k úplně cizím lidem, které jsme před chvilkou potkali v nemocnici. Ruby zůstává ležet na infekčním oddělení a my musíme sehnat nějaké peníze, protože jsme veškeré utratili za pleny, vodu a léky pro Rubyho.

Niel si sedá místo Rubyho do feldy a následujeme starou audinu, ve které jede náš dnešní hostitel. Objíždíme téměř všechny bankomaty v Biškeku, ale žádný z nich neakceptuje kary Visa a i kdyby akceptovaly Mastercard, máme smůlu, protože jsme všechny karty tohoto typu ztratili.

Nakonec raději jedeme nakoupit do supermarketu, kde se dá kartou platit. A ráno si vyměníme dolary. V supermarketu nakupujeme spoustu piva, brambůrků a další zdravé pochutiny tohoto typu, místní jen kroutí hlavou a diví se, jak jsme schopni takové množství piva za večer vypít. Z obchodu je to už jen kousek. Vůbec nás nevyvádí z míry to, že jedeme za cizím autem neosvětlenými uličkami plnými výmolů úplně na okraj města. Tam vjedeme plechovými vraty do dvorku vlastnoručně postaveného baráku. Zde už nás vítají synové našeho hostitele, kteří nás ani nenechají vybalit a hned si chtějí fotit selfie. Je to pochopitelné. 3 bílí, špinaví kluci se srandovním autem u Vás doma nespí tak často.

Večer už probíhá jako jakákoliv letní párty v Čechách. Hodně piva, brambůrky a jídlo. Během chvilky se seběhne celá vzdálená rodina našeho hostitele a všichni sousedé. Fotí si nás jako paparazzi. Takhle se asi cítí Paris Hilton, když vyjde na ulici. Po chvilce začínáme být unavení a jdeme spát, přeci jenom nás zítra čeká spousta úkolů. Nicméně pivo se vypilo.

Ráno nás budí malé asijské děti a vůně smažené cibule. Čekáme, že budou smažená vajíčka, nicméně po chvilce zjišťujeme, že to jsou jen smažené brambory, olej a cibule. Nevíme, jestli to je hladem, nebo je to fakt dobré, ale v kombinaci s vynikajícím místním čajem nám to moc chutná. Tipujeme to první. Následuje teplá sprcha. Po strašně dlouhé době jsme konečně umytí můžeme vyrazit do města. S cestovatelskou špínou a zápachem jsme se už celkem sžili, ale snad si na čistotu zvykneme.

Cesta Feldou do Číny nás zavedla do hlavního města Kyrgystánu - do Biškeku.

Musíme někde nechat opravit rozbitý spínač světel, nakoupit zásoby, vyměnit dolary, koupit olej do převodovky, který nám podezřele rychle ubývá, chceme navštívit vyhlášené místní lázně a hlavně nás čeká svatba Nielovy sestry, na kterou jsme pozvaní. Nejprve ale musíme navštívit maroda. Bláznivě doufáme, že dorazíme do nemocnice a Ruby bude úplně zdravý. To se bohužel neděje. Vypadá a dokonce i smrdí stejně jako včera. Niel se jde ptát lékařky na novinky. Nic se od včera nezměnilo a ani nás nepustí za Rubym. Proto jedeme dál a Rubymu vzkazujeme, že se u něj ještě večer stavíme.

Dále pokračujeme hledat autoservis, to ale není úplně nejlepší nápad, protože je neděle a ani v Kyrgystánu se v autoservisech nepracuje. A tam, kde se pracuje, na nás nemají čas. Jsme z toho lehce rozladění, protože s autem, které nesvítí, se pojede dost špatně. Nejspíše pro zlepšení nálady nás náš hostitel bere ke svému bratrovi na tradiční místní nápoj. Kdybychom věděli, jak chutná, tak se raději pokusíme dostat ke smradlavému Rubymu na infekční oddělení. Tohoto nápoje, který se skládá z osmažené pšenice zalité jakýmsi kyselým mléčným výrobkem a asi kilem soli jsme dostali každý přes půl litru. Snažíme se neurazit a vypít to. Muž se zbraní? Problémy na hranicích? Vysokohorská nemoc? Ne, nejtľžší moment výpravy nastal právě teď. Jednoduše to vypít, aniž bychom se pozvraceli, nejde. Naši hostitelé se nás ptají, zda nám to chutná, jestli nechceme přidat. Sua se Šmoldou se snaží odvést pozornost a hrají si s nástěnnou interaktivní abecedou, která mimo to, že ukazuje celou psací i tiskací azbuku, dokonce i písmena umí přečíst. Taková věc by se nám do auta fakt hodila. Prý si jí můžeme vzít, ale když vypijeme „national drink“. Sua i Šmolda, které velmi sbližuje láska k alkoholu, ženám a nenávist ke škole, raději volí tu možnost, že nedopijí drink a azbuku se naučí při první příležitosti ve škole.

Přečtěte si vše od prvního dílu (Cestovatelský deník Feldou do Číny: Odjezd se blíží!). Nebo vám stačí jen navázat na minulý díl (Deník cesty Feldou do Číny #17: Likvidujeme Rubyho věci, bojíme se nákazy)?

Díky bohu můžeme odjet, aniž bychom drink dopíjeli. Chceme jet do lázní, ale nemáme peníze ani na olej do převodovky. Proto vyrážíme do místního nákupního střediska, kde se dá sehnat všechno od koňských vnitřností přes zednickou míchačku i ten typ oleje, který potřebujeme. Dokonce i dolary můžeme vyměnit.

Jedeme zkusit další servis, tady mají volno, ale elektronice nerozumí. Sua se začíná velmi rozčilovat, vytahuje knížku Jak na to a úkoluje Šmoldu, co má dělat. Kluci takhle spolu rozeberou celou přístrojovou desku včetně tachometru. Snaží se vyměnit spínač světel za funkční spínač ohřívání zadního skla. Na něm máme stejně reklamu, a proto nepotřebujeme ani spínač. Překvapivě je spínač z druhé strany úplně jiný a nepoužitelný. Sua si s vyndaným spínačem světel hraje, přičemž mu v něm praskne plast, který způsobí, že se celý spínač zasekne na poloze ON. Sláva! Můžeme jet i po tmě. Teď jen zařídit, aby světla šla i vypnout. Nic, co by nevyřešily dráty vytažené z palubní desky a spínač oblepený ze všech stran elektropáskou. V žádné příručce tohle řešení rozhodně nenajdete, ale funguje to, tak co. Spraveno, můžeme jet na svatbu. Rubyho už nestíháme, proto mu jen předáme SIM kartu a můžeme vyrazit.

Svatba se koná na druhé straně města v budově, která je přímo pro tyto účely postavena. Venku nás již čeká Niel s bratrem. My, navlečení do nejlepších věcí co s sebou máme (ty nejčistší kraťasy a nejméně zmuchlané sponzorské triko), mezi cca 50 lidmi v oblecích a krásných šatech budíme poměrně velkou pozornost. V tu chvíli nám dochází, že nemáme žádný svatební dar, radíme se s Nielem, který však stále tvrdí, že není nic potřeba. Nakonec raději hledáme v průvodci, kde by se dal něco nakoupit. Jen 3 zastávky autobusem vzdálený Ošský bazar je jasná volba.

Ošský bazar proslul častými krádežemi. Dokonce to píšou ve všech průvodcích, které máme k dispozici. Dáváme si pozor na všechny naše věci. Naštěstí zde mají i stánek se suvenýry, kde nakupujeme domů a pro nevěstu originálně povlečení. Stále ale lepší než jí dávat plechovku dvanáctky. Ze stánku se na nás linou hlášky v angličitně: „dávejte si pozor na krádeže“. Sotva se Ondra otočil, někdo mu z kapsy vytáhl mobil. Přestože jsme si dávali pozor, jsme bez mobilu. Nikdo v našem okolí se nejeví podezřele. Volat policajty? Nesmysl, jen ztráta času. Spíš je čas co nejdříve vypadnout, abychom nepřišli třeba o doklady. Vracím se na svatbu, kde už jsme pozváni dovnitř.

Vzít si na svatbu triko s nápisem "Game over" možná nebyl nejlepší nápad.

Vcházíme do krásně vyzdobeného sálu, ve kterém se nachází asi 200 lidí, ale především několik stolů plných jídla. A také vodky. Niel nás usazuje k jednomu z nich. Zde už sedí jeho kamarádky a jiní příbuzní. Vítáme se s nimi a těšíme se, že si konečně pokecáme s holkami v našem věku. Ony však stejné nadšení nesdílí. Tak se alespoň najíme a také napijeme. Sua a Šmolda demokraticky rozhodují, že bude řídit Dušan, a proto mohou načít první láhev vodky. Šmolda rozlévá Suovi a sobě, holky nalít nechtějí, Dušan nemůže. Ostatní už na nás z dálky kývou, že nemají zájem. Jediný Niel z místních má zájem. Je vidět, že rok v Praze na vysoké škole ho něco naučil. Jen si musí vodku nenápadně lít do čaje. V těchto zemích je nepřijatelné, aby syn pil před svým otcem.

Mezi tím začne veselka, kterou zahajuje zpěvačka oblečená jako z televizní pohádky Mrazík. Následují různé proslovy rodičů, kamarádů družiček a podobně. Mezi tím se podávají další chody jídla, což nás docela překvapuje, protože jsme si všichni mysleli, že to co je na stole je vše, co se bude dnes jíst. Ale byl to jen předkrm, včetně celého pečeného kuřete. Následují další chody jídla. Při jednom chodě se ptáme Niela co je to za zvláštní maso, ten nás uklidňuje, že je to národní specialita, ať ji ochutnáme. A potom nám to řekne. Vzhledem k stavu, ve kterým po vodkách jsme, nemáme důvod se obávat, že by to bylo něco špatného. Dojíme to a dál se ptáme Niela:

„Co to je?“

„Koňské maso.“

„Jaké že je to maso?“

„Z koňských varlat.“

Tak jsme ochutnali národní specialitu, ale přidávat si raději nebudeme. Zato si raději přidáme vodku. Ty láhve, které byly na stole, jsou definitivně pryč, ale jelikož tu máme místního kamaráda a ostatní moc nepijí, stahujeme vodku ze stolů ostatních. Jelikož je nálada dobrá, rozhoduje se Sua, že bude mít taky proslov. S Nielem se domlouvají, že bude mluvit česky a Niel bude překládat. Je to zvláštní, ale proslov v češtině, od opilého bílého Evropana ve špinavém oblečení místní nadchnul a tleskají. Za odměnu dostáváme skleněnou vázu a jdeme si zpátky sednout. Holky u stolu se už trochu oklepaly a začínají se s námi bavit. Tvrdí, že byl náš proslov moc hezký. My zase začínáme mít pocit, že Niel Suův projev při překladu lehce zcenzuroval.

Zábava dál utíká, začíná se tancovat a my doufáme, že za námi přijdou nějaká místní mladá děvčata. Zřejmě po cestě nevypadáme nejlíp, a tak pro nás chodí jen ženy 40+. No nevadí, tancujeme, sedíme, pijeme, tancujeme, sedíme, pijeme. Kolem 11 hodiny přestane hrát kapela, číšníci přinesou plastové boxy, do kterých si svatebčané balí zbylé jídlo a všichni jdou domů.

Sice už jsme dnes chtěli jet směr Almaty v Kazachstánu, ale vzhledem ke stavu, ve kterém je Šmolda a Sua, to raději necháme na zítra.

Autor: Jan Suastika

Profilový obrázek: 
Sua - Feldou do Číny

Diskuse

Cestujete rádi? Pak jste na správné adrese! Právě tady najdete výběr těch nejlepších článků, videí a fotek s cestovatelskou tématikou. Magazín o cestování nejen pro dobrodruhy.