Santiniho stavby v Česku

Pochroumaný, jak sám říkal, mistr Santini dodnes fascinuje odborníky i běžné návštěvníky. A vy díky našemu průvodci zjistíte, proč tomu tak je.
Jeho stavby nejsou jen cihly, kameny a omítka. Jsou to hádanky zapsané do půdorysů, mystické kompozice ukryté v architektonických liniích, harmonie geometrie, světla a stínů. To všechno Jan Blažej Santini-Aichel v našich končinách zanechal v podobě desítek staveb, které působí jako z jiného světa. A přitom zcela neodmyslitelně patří k tomu našemu.
U Santiniho staveb jde rozhodně o oslavu baroka a architektury jako takové, to bezpochyby. Jejich přidanou hodnotou, která možná skrze lidský pocit a prožitek samotnou architekturu jako takovou na malou chvilku převyšuje, je však atmosféra. Citelná atmosféra, která tají dech, rozbuší srdce, rozbrní konečky prstů a vy máte pocit, jako byste se stali součástí obrovského kaleidoskopu, který snad byl mistru Santinimu předlohou.
Ne, v případě monstrózního kaleidoskopu nejde o podloženou informaci, nýbrž o snění a pohledy tam někam do dálky, protože přesně tohle ve vás Santiniho stavby probudí.
Narodil se roku 1677 v Praze do rodiny italského kameníka, ale osud nechtěl, aby v řemesle pokračoval. Byl to muž výjimečných schopností a hlubokého smyslu pro symboliku, byť se s ním život od začátku nemazlil.
Narodil se s tělesným postižením a místo toho, aby se vydal na dráhu stavitele jako jeho otec, usedl k rýsovacímu prknu. Nakonec se stal géniem, jehož dílo se dnes studuje na univerzitách a je obdivováno napříč Evropou.
Jeho talent na poli architektury byl natolik výjimečný, že si ho brzy všimly významné osobnosti duchovního života. Santini se stal dvorním architektem církevních institucí, především cisterciáků, benediktinů a premonstrátů.
Zemřel poměrně mladý, a to v roce 1723, ve věku pouhých 46 let. I přes onu nepřízeň osudu stihl navrhnout desítky pozoruhodných staveb, které se dočkaly obdivu i dlouho po jeho smrti. Stavby, které u nás obdivujeme dodnes.
Když se řekne Santini, vybaví se nám například kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. A právem. Tato stavba je nejen ryzí esencí jeho umění a dokladem toho, jak bravurně zvládal propojit duchovno s architektonickou složitostí, ale Santini měl sny. Chtěl snoubit nemožné s půvabným, toužil i ve své době bořit zajeté koleje.
Česká krajina je tak nakonec i proto jeho dílem protkána jako jemná krajka, kde každé očko vypráví jiný a niterný příběh. Příběh ochrnutého, ale nezlomného člověka.
Jeho styl je zcela osobitý a těžko zařaditelný. Originální, vyčnívající, jiný. Nazývá se barokní gotika, i když přesnější by byl možná pojem santiniovská alchymie. Osobitá alchymie. Santini spojoval prvky gotiky, baroka i renesance do zcela nového výrazu, kde měla hlavní roli symbolika čísel, hra světla a prostorového uspořádání.
Stavby přesně z tohoto důvodu jsou nejen líbivé na pohled, ale mají i hluboký význam jak duchovní, tak filozofický. Zasvěcení proto často mluví o kódech a šifrách, které do nich mistr ukryl. Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy?
Jurkovičův most: Na Náchodsku mají jeden z nejkrásnějších mostů v zemi
Vynikají především originální kombinací gotických a barokních prvků. Santini tvořil půdorysy podle symbolických čísel, k jakým odkazují trojúhelníky, pěticípé hvězdy, desetiúhelníky. Světlo v jeho chrámech proudí s přesností hodinového stroje a stropy stoupají k nebi s téměř matematickou dokonalostí.
Kromě architektonického mistrovství ale vnášel do staveb i hluboký duchovní rozměr. Jeho dílo není jen krásné, ale zároveň i tak nějak meditativní. Často se u něj setkáme s asymetrií, nečekaným světelným efektem či kombinací ticha a majestátu.
V každé stavbě je cítit jeho podpis, ba přímo jeho rukopis. Ne jako jméno v rohu fasády nebo obrazu, ale jako cit, který prostupuje celým prostorem. Jako byste stáli přímo v nitru a rozpolcení samotného mistra.
A proč právě Česko? Santini měl výrazné napojení na zdejší církevní instituce, které mu zadávaly zakázky. Zároveň byl natolik originální, že se brzy stal architektem výsostně vyhledávaným. Dnes je jeho jméno synonymem pro duchovní architekturu, která disponuje silou i krásou.
Zřícenina hradu a kláštera Oybin: zbytky středověku v Lužických horách
Vydejme se tedy po stopách deseti Santiniho staveb, které by měl alespoň jednou za život navštívit každý milovník umění, historie a tiché síly prostoru.
Nejikoničtější Santiniho stavba, zapsaná na seznamu UNESCO. Její půdorys tvoří pěticípá hvězda, která představuje symbol mučednictví Jana Nepomuckého. Pozoruhodné je, že vše kolem stavby se řídí pětkou. Pět vstupních bran, pět oltářů, pět hvězd nad hlavou světce. Chrám je co do geometrie vyloženě dokonalý, ale přitom si ponechává poetický ráz.
Každý úhel pohledu odhaluje něco nového. Zvenčí působí jako bílý květ rozkvetlý na Zelené hoře. Uvnitř vládne ticho a sakrální soustředění. Santini zde spojil svou víru, intelekt i umělecký cit.
Stavba vznikla na popud opata Václava Vejmluvy, Santiniho největšího mecenáše, a dokonale propojuje symboliku, duchovno i řemeslo. Dodnes fascinuje nejen laiky, ale i zasvěcené architekty.
Původní klášter vyhořel a Santini byl přizván k jeho rekonstrukci. Nešlo o drobné úpravy, ale o zásadní přestavbu. Chrám Narození Panny Marie dostal nový, barokně gotický výraz. Hlavní loď klášterního kostela je působivě zalita světlem, přesně po Santiniho vzoru. Stropy působí lehce a vznešeně. To vše asi proto, že tu Santini pracoval s výškovým členěním prostoru a symbolikou Panny Marie.
Perličkou je, že v době komunistického režimu sloužil klášter jako internační tábor pro duchovní. Přesto si však stavba zachovala svůj půvab a dnes je znovu živým centrem duchovního života. Zajímavostí je i krásně upravený klášterní park, který zalahodí zrakům i nitru.
Zde Santini přepracoval původní gotickou stavbu do barokní gotiky a vznikl impozantní trojlodní kostel s nádherným průčelím. Opět tu hraje hlavní roli světlo. Interiér působí, jako by stoupal vzhůru. Střídání světlých a stinných míst vytváří meditativní atmosféru, která je pro Santiniho typická.
Při procházce chrámem má člověk pocit, že se zcela propadá do jiného světa. Santini i tady uplatnil některé své oblíbené znaky, jako jsou šikmé stěny a netradiční zaklenutí. Není divu, že klášter je výraznou dominantou celého kraje.
Hřebčín ze seznamu UNESCO láká na více než 400letou tradici kladrubských koní
Nenápadná, ale architektonicky mistrovská stavba. Kostel má typický santiniovský půdorys se symbolickým významem, kdy střešní konstrukce připomíná korunu. V interiéru opět převládá světlo a vládne jednoduchost. Fasáda je bílá, lemovaná světle žlutou.
Všude je cítit duchovní rozměr prostoru, kterému Santini vetkával obzvláště mimořádnou důležitost. Ačkoliv nejde o velkou stavbu, Santini zde opět dokazuje, že i malý prostor může mít velkou a tichou sílu, která člověka umenšuje.
Nejmenší katedrála na světě má 8 metrů a jedno velké tajemství
V tomto případě Santini obnovoval zničený klášterní chrám. Využil gotický základ a doplnil jej barokními prvky, což bylo velmi chytré a originální. Kostel je monumentální a elegantní zároveň.
Původní gotická kontura se snoubí s barokním pohybem, což se jinde hned tak nevidí. Hlavní loď je samozřejmě opět prostoupena světlem. Oltář je pak uměleckým dílem sám o sobě. Když člověk vstoupí dovnitř, má pocit, že se zastavil čas, protože Santini dobře věděl, jak spojit minulost s přítomností.
Jedna z největších poutních kaplí na Moravě, přičemž její elipsovitý půdorys je ještě navíc naprostým unikátem. Centrální prostor vyzařuje klid a vábí k rozjímání. Kupole zase nabízí dokonalou akustiku. Kaple je navíc zasazena do lesnaté krajiny, ve které vlastně působí tak trochu jako půvabná perla.
Výzdoba je střídmá, ale i přesto velmi působivá. Santini zde zkrátka dokázal vytvořit prostor pro nejvyšší stupeň modlitby zvaný kontemplace i pro oslavu obyčejného života, všedního bytí. V areálu se nachází ambity (dělení nebo taky kruhové ochozy), křížová cesta a vůbec celý komplex je členěný velice důmyslně.
Ukrývá pražská Staronová synagoga Golema? A postavili ji andělé?
Zde Santini spojil sílu šlechtického sídla s jemností duchovní architektury. Zámek má půdorys tříramenné hvězdy a spojuje obytnou funkci s tou reprezentativní.
Ohromně impozantní je centrální sál. Světlo sem proudí horními okny a fresky díky němu přímo ožívají. Zámecký park je pak koncipován jako francouzská zahrada. Na této stavbě Santini spolupracoval se slavnými staviteli té doby, a není proto divu, že výsledkem je stavba, která má charakter i duši.
Malá, ale nesmírně půvabná stavba. Má kruhový půdorys a nečekaně světlý interiér. Všechno tu hraje ve prospěch harmonie, rovnováhy a usebrání. I ti, kdo se o architekturu nezajímají, zde pocítí zvláštní klid. Klid možná přímo nadčasový, protože dobu tehdejší a dnešní nelze srovnávat.
Přesto mistr Santini citelný klid na tomto místě pro budoucí generace zanechal, stejně jako kus sebe. Tato kaple je ale bohužel často přehlížená, zřejmě v souvislosti se svou nenápadností a malým prostorem. Rozhodně si však pozornost zaslouží.
Spletitý osud zámku v Lipové. V dnešní zřícenině byly i kasárny
Kostel sv. Petra a Pavla v Rajhradě je barokní chrám, který byl postaven jako součást benediktinského kláštera v Rajhradě, jednoho z nejstarších klášterů na Moravě. Kostel je výrazným příkladem vrcholného baroka čili monumentální, symetrická stavba s důrazem na světlo, prostor a působivou výzdobu.
Interiér je bohatě zdobený freskami, štukovou výzdobou a barokními oltáři. Stavba byla dokončena za působení opata Antonína Pirmuse a stala se dominantou klášterního areálu i celého Rajhradu.
Další z perel Santiniho díla. Poutní areál Mariánská Týnice vznikl jako významné barokní poutní místo v západních Čechách a je úzce spojen s cisterciáckým klášterem v Plasích, který poutní místo spravoval.
Hlavní dominantou areálu je kostel Zvěstování Panny Marie, původně zamýšlený jako centrální chrám s ambitem (kruhovým ochozem), jehož výstavba však úplně dokončena nikdy nebyla. Přesto vznikla působivá oválná stavba s kaplemi a výraznou kupolí, jejíž kompozice působí dynamicky a duchovně silně.
Areál byl centrem mariánského kultu a cílem mnoha poutníků. Dnes slouží jako muzeum a kulturní centrum.
Použité zdroje: