• Sen o soběstačné vesnici
• Pilulky, jedy a elektrošoky
• Z nemocnice se stalo vězení
• Zdi léčebny jako deník pacienta
• Fotky, ze kterých se ježí chlupy hrůzou
• Do soudního pavilonu se dostanete jen s průvodcem

Středověké městečko Volterra v Toskánsku ležící zhruba 50 kilometrů od Florencie okouzluje návštěvníky architekturou i dechberoucí krajinou. Není divu, že si právě tohle místo vybrala autorka slavné série Stmívání pro sídlo nejstaršího upírského rodu Volturiů.

Zažít tady můžete i jazzový festival nebo lanýžový jarmark a taky můžete navštívit místo, kde se odehrávaly čarodějnické procesy.

Kousek od malebných uliček však na zalesněném kopci stojí budova, ze které mrazí. To, co se dělo v ústavu pro duševně choré, známém jako Ospedale Psichiatrico di Volterra, připomínají už jen opuštěné chodby, zrezivělé pitevní stoly, invalidní vozíky prorostlé mechem a lékařské diagnózy ze 60. let minulého století. Příběh léčebny zavřené před téměř 50 lety není pro slabé povahy. 

Volterra je pěkné toskánské městečko s téměř 10 tisíci obyvatel. Místo, které vzbuzuje hrůzu, byste tu nejspíš nečekali...

Zdroj:

Shutterstock

Volterra je malebná. Projít se jejími uličkami stojí za to.

Zdroj:

Shutterstock

Sen o soběstačné vesnici

Ústav byl v chudobinci bývalého kláštera San Girolamo otevřen už v roce 1888, tehdy sloužil jako léčebné oddělení pro pomatené Italy. Na začátku 20. století si místo vzal pod křídla doktor Luigi Scabia, který areál rozšířil a ústav přejmenoval na psychiatrickou nemocnici.

Měl v plánu z léčebny udělat malou, zcela soběstačnou vesnici, kde by mohli pacienti pracovat a tak si usnadnit návrat do společnosti. Byly tam i obchody, pekárny, a dokonce i cihelna a soud. Všechno vypadalo na první pohled nadějně. 

Bývalý ústav pro psychiatrické pacienty není oficiálně otevřený pro veřejnost. I tak se do něj ale dá dostat.

Zdroj:

Shutterstock

Ostrov Poveglia u Benátek děsí dodnes. Vypráví se o přízracích, obětech moru i lobotomii

Pilulky, jedy a elektrošoky

Zajímavostí je, že Scabio měl své pacienty rád natolik, že se nechal pohřbít na ústavním hřbitově vedle těch, o které se rodiny nezajímaly. Zemřel v roce 1934, vedení nemocnice se pak změnilo a za zdmi se začaly dít příšerné věci. Lékaři na pacientech rádi experimentovali, zkoušeli na nich třeba nové pilulky a jedy.

Nemocnice se stala známou proto, že se v ní praktikovaly kontroverzní metody, jako byly elektrošoky a lobotomie. Pacienti museli snášet pobyt v ledových nádržích i kómata vyvolaná podáním inzulínu. Kdo někdy zažil hypoglykemii, má nakročeno k pochopení. Komplexní kóma je ale ještě mnohem horší.

V 60. letech se nemocnice stala jedním z největších ústavů v Itálii. Léčilo se v ní kolem 6 000 pacientů. Extrémní přeplněnost vedla ke špatné hygieně a zanedbané péči. Na každých 200 pacientů připadalo jen 20 umyvadel a 2 toalety. 

V nemocnici bývalo i 6 000 pacientů. Úroveň hygieny byla katastrofální.

Zdroj:

Landscape Stock Photos / Shutterstock

Hitlerova léčba, experimenty na lidech i vraždy. To je nemocnice v Beelitz

Z nemocnice se stalo vězení

Jestli vám ústav začíná připomínat vězení, nejste na omylu. Místnosti měly mříže a pečovatelkám se říkalo strážkyně nebo nadřízené. Doktoři navíc začali pacienty izolovat, pravidelně „oblbovat“ léky, a nakonec jim zakázali i komunikovat s okolním světem. 

Ne nadarmo se špitálu začalo říkat Místo bez návratu. Zavřít vás mohli už při prvních náznacích deprese nebo schizofrenie. Stačilo ale i pár politických nebo morálních prohřešků. 

Po 90 letech fungování museli italští úřednici zařízení kvůli přijetí Basagliova zákona o psychiatrických nemocnicích v Itálii zavřít. Stanovil totiž pravidla pro nedobrovolnou léčbu a fakticky zavedl italský veřejný systém péče o duševní zdraví. Bylo na čase.

Budova bývalého ústavu je opuštěná. O minulosti hovoří jen prázdné chodby a pár zbylých věcí.

Zdroj:

Landscape Stock Photos / Shutterstock

Spatříte tu i některé části tehdejší výbavy.

Zdroj:

Landscape Stock Photos / Shutterstock

Zdi léčebny jako deník pacienta

K nejpůsobivějším příběhům ústavu patří osud Fernanda Oreste Nannettiho, který zeď dvora proměnil doslova v obří deník. S pouhou přezkou od pásku si do ní roky vyrýval sci-fi sérii slov, kreseb a básní, kterou nazval N.O.F.4. Má asi 180 metrů na délku a 2 metry na výšku a tematicky se opírá o vědeckofantastické příběhy.

Do zdi vyryl vlny, vzorce, hvězdy, jména, symboly a další obrazce. Na hradby ale psal i dopisy příbuzným, kteří ho nikdy nenavštívili. „Velikonoce 1965: Milý bratránku, píšu ti tenhle pohled, abys o mně měl zprávu. Cítím se dobře, kromě toho, že se mě snaží narkotizovat. Doufám, že brzy odejdu, abych tě mohl navštívit,” napsal třeba.

Pracoval dnem i nocí, při každém počasí a vyhýbal se tak kontaktu s pacienty i hněvu přísných pečovatelek, které každého pacienta pečlivě sledovaly. Lékaři o něm mluvili jako o pošetilém schizofrenním podivínovi se sluchovými halucinacemi.
Rytiny dnes představují vzácné svědectví o vnitřním prožívání člověka uzavřeného v izolovaném psychiatrickém zařízení. Odborníci dílo považují za ukázku art brut, jinak řečeno syrového umění.

Město Volterra dokonce Nannettiovi 20 let po jeho smrti udělilo ocenění za občanské zásluhy. Z ústavu se sice v roce 1973 dostal, zbytek života ale strávil za zdmi jiných institucí.

Měli byste na procházku těmito chodbami odvahu?

Zdroj:

Alessio Catelli / Shutterstock

Poznávejte nová místa jinak. Dejte šanci tajemnému urbexu

Fotky, ze kterých se ježí chlupy hrůzou

Dnes je nemocnice už jen stínem temné minulosti. Před několika lety jí prošel britský fotograf Ben James, který se svěřil, že i když venku cvrlikali ptáci, v areálu cítil špatnou energii.

V jedné místnosti vyfotil postel připomínající nosítka a nad ní řetězy visící z rezavých trubek. Podlahy dnes pokrývají rozkládající se knihy a sem tam stojí invalidní vozík, kterým prorostla divoká zeleň.

Fotograf na místě dokonce našel i hračky, zavazadla a boty, které po sobě nechali pacienti. V ústavu ale zůstaly i dokumenty z 60. let, které obsahovaly lékařské záznamy hovořící o pacientech jako o šílencích. 

James se na místo vypravil proto, že si oblíbil hru z roku 2017 – The Town of Light. Psychologická hororovka inspirovaná skutečnými událostmi zachycuje odvážnou šestnáctiletou dívku Renée, která se v roce 1938 v nemocnici léčila se schizofrenií. Po smrti se do ní jako duch opět vrátí.

Pro milovníky urbexu jsou zbytky ústavu velkým lákadlem.

Zdroj:

Alessio Catelli / Shutterstock

Do soudního pavilonu se dostanete jen s průvodcem

Areál bývalé nemocnice není oficiálně přístupný veřejnosti, najdou se ale organizace, jako je I Luoghi dell’Abbandono, které nabízí komentované prohlídky. Můžete se díky nim podívat i do soudního pavilonu, kde na vlastní oči spatříte Nannettiho rytiny. 

Ale dejte si pozor, budovy jsou tady ve velmi špatném stavu. Odborníci taky apelují na velkou historickou i emoční hodnotu místa. Všichni návštěvníci by se k němu měli chovat s respektem k pacientům, kteří tu byli uvěznění. Přece jen je dnes ústav připomínkou bezpráví, kterému v minulosti museli čelit duševně nemocní lidé. 

Použité zdroje: 

• zing.cz/article/psychologicky-horor-the-town-of-light-nove-i-pro-ps4
• mirror.co.uk/news/weird-news/inside-chilling-abandoned-psychiatric-asylum-28583815
• tuscanytravelexperience.com/volterra-asylum-tragic-history/
• tuscany-villas.it/to-tuscany/2019/curiosities/702871
• idnes.cz/jenproholky/lifestyle/travel-po-stopach-filmu-twilight-saga.A180720_113513_jph-lifestyle_jph1
• atlasobscura.com/places/ospedale-psichiatrico-di-volterra