Upozornění: Veškeré níže popsané skutečnosti vychází čistě z mé osobní zkušenosti, nejde o univerzálně platné pravdy, a mohou být tudíž v rozporu s osobními zkušenostmi jiných jedinců postavených do totožných či podobných situací. Děkuji za pochopení!

• Když jsem přežila letadlo já, tak vy taky
• Klimatický šok, ze kterého se opotíte
• Kupte si IC kartu. Nemáte zač
• Z Honšú na Kjúšú a zase zpět

Když mi bylo patnáct, letěla moje spolužačka do Japonska. Tou dobou se už asi třetí rok učila japonsky, takže to měla jako poznávačku. Přivezla nám (asi sedmi holkám, se kterými se tenkrát kamarádila) úplně bezvýznamnou věc – letáčky, na kterých byla natištěná nějaká anime holka a spousta kandži.

Všechny nás to nadchlo, přišlo to k nám z takové dálky a bylo to vizuálně boží! Netrvalo dlouho a začaly jsme koukat na anime. Jak měsíce plynuly a nadšení přirozeně utichalo, holky postupně odpadávaly, až jsme u anime zůstaly jen tři. A byla jsem to jenom já, kdo pak začal číst i mangu, která se pro mě stala vstupní branou do světa japonské kultury obecně.

Už je to téměř půlka mého života, co se zajímám o Japonsko. Je to osm let, co je jeho návštěva mým největším snem. Jsou to čtyři roky, co jsem se začala soustavně učit japonsky. A je to týden, co jsem se vrátila ze své první, sedmnáctidenní cesty po Japonsku.

O jednotlivých památkách si můžete přečíst kdekoliv na internetu, tím vás proto zahlcovat nechci. Pokud se sami chystáte do těchto končin nebo vás jen zajímá praktičtější stránka cestování včetně konkrétních zážitků, čtěte dál.

Čtěte také

Zápisky z Číny – 1. díl: přijet s despektem, odjet se spadlou bradou a úsměvem na tváři

Čtěte také

Zápisky z Číny – 2. díl: všude pod kontrolou, efektní kontrasty a neustále před objektivem

Když jsem přežila letadlo já, tak vy taky

V životě jsem v letadle neseděla déle než tři hodiny v kuse. Dvě hodiny, které jsme strávili v letadle z Prahy do Helsinek, proto ještě šly. Těch dvanáct z Helsinek do Ósaky bylo o něco horších, ale pořád ne tak příšerných, jak jsem čekala. I když, první tři byly dost kritické – nevěděla jsem, že sedačka se dá naklopit, takže jsem tiše trpěla sílící bolestí krční páteře, zatímco dvě nevychované finské děti sedící přes uličku vřískaly, jako kdyby je na nože brali, mlátily svou matku do obličeje a kopaly nebohou ženu, která vyhrála místo vedle nich. Ještěže mám špunty do uší a všimla si, že Japonka vedle mě si sklopila sedačku.

Pak už to docela šlo, pouštěla jsem si filmy v malé televizce vsazené do sedačky přede mnou, sledovala přes venkovní kameru na trupu letadla měnící se nebe i zem pod námi, otravovala partnera, občas se protáhla v uličce.

Zpravidla nevydržím sedět na jednom místě bez ošívání déle než pět minut, proto mě představa takhle dlouhého letu stresovala; ale jakmile se zavrtáte do sklopené sedačky se zdarma zapůjčenou dekou od letecké společnosti, rozsedíte se a bude to dobré.

Čtěte také

Jak si sbalit příruční zavazadlo: léky i elektroniku mějte u sebe, pozor na parfémy nebo make-up

V letadle jsme spali asi čtyři hodiny, do Ósaky jsme přiletěli někdy po poledni. Byla jsem unavená, ale oči mi svítily jak baterky. Imigrační a celní kontrolou jsme prošli bez menšího problému, protože jsem dopředu vyplnila veškeré informace přes Visit Japan Web, takže jsme proplouvali letištěm s QR kódem v mobilu, který Japonci kontrolovali spolu s našimi pasy, a do patnácti minut jsme byli ve vstupní hale.

Tam jsem měla hysterický záchvat, protože jsem zjistila, že mi nefunguje e-SIM karta, za kterou jsem zaplatila asi tři tisíce, nicméně to je vedlejší. Vám každopádně doporučuji jak Visit Japan Web, tak e-SIM s neomezenými daty, případně kapesní wifi, abyste mohli být připojeni 24/7 – budete to potřebovat, ať už kvůli mapám, nebo slovníku.

Čtěte také

Jet lag: nenechte si pásmovou nemocí otrávit život

Klimatický šok, ze kterého se opotíte

Jestli jste už někdy byli v tomhle nebo klimaticky podobném koutu světa, vězte: tahle kapitola není pro vás. Píšu ji pro ty ostatní, kteří nemají ponětí, do čeho jdou, stejně jako jsem ho neměla já. Jelikož se japonské kultuře věnuji delší dobu, kulturní šok moc nepřišel; o to horší byl ale ten klimatický.

Je začátek září, a zatímco v Česku začíná příjemné babí léto, v Japonsku se rozjíždí druhá vlna echt léta. Samozřejmě, že jsem věděla, že v září jsou v Japonsku vedra. Samozřejmě, že vím, jaké to je, když jste venku ve třiceti stupních. Ráda bych ale podotkla, že českých třicet stupňů v 55% vlhkosti nesahá japonským třiceti stupňům při vlhkosti 70 až 90 % ani po kotníky. Nedokážete si stejně jako já představit, co to znamená? Vysvětlím.

Znamená to, že je pocitově mnohem větší vedro než třicet stupňů. Sluníčko praží a během pěti minut pod přímým zásahem máte pocit, že vám hoří kůže. (Ani nemyslete na nižší SPF než 50.) Snažíte se do plic vehnat trochu vzduchu, ale ten stojí na místě a při nádechu máte pocit, jako byste vůbec nedýchali. Dostáváte se do fyzického diskomfortu. A pak přijde ta největší mňamina, pocení.

Ptáte se, jaké je pocení ve vysoké vlhkosti? A věděli jste, že se vám můžou potit i oční víčka? Hm? Správně, já také ne, ale očividně můžou. A nejen ona.

V zásadě se vám začne potit každý centimetr kůže, pot se stane všudypřítomným, vytvoří kokon, kterým vás obalí, a pak na vás stojí celý den, takže jste pořád lepkaví. Mám živou vzpomínku, jak jsem vylezla uřícená dlouhé schody, zvedla si ruku k obličeji, abych si otřela pot z čela, a místo toho mě oslepil pot na předloktí, který šajnil jako Edward Cullen v té lesní scéně.

A do toho samozřejmě partie, které se vám potí běžně – podpaží, podbradek, čelo, prsa, záda – se tu potí třikrát tolik. Tenhle příjemný stav vás bude provázet celou dobu; přiznám ale, že asi čtvrtý den jsem si na něj zvykla, a byť nepřestal být fyzicky odporným, začal se stávat psychicky únosným.

Aby toho nebylo málo, krom toho, že je venku horko, jsou všude uvnitř zapnuté klimatizace. Jestli využíváte veřejnou dopravu, veřejné toalety, chodíte nakupovat nebo do infocenter, všude budete ustavičně pendlovat mezi třiceti stupni v ulicích a dvaceti mimo ně. Pokud jste na klimatizaci náchylní, doporučuji vzít si s sebou třeba šál a omotávat si ho kolem hlavy a ramen, kdykoliv budete měnit klima. Jsem lajdák, takže na mě rýma přišla, ale asi až v půlce výletu.

Z Japonska jsme odlétali předposlední zářijový týden, kdy jsem (lehce nakvašeně) zaznamenala zlepšení klimatických podmínek. Pořád bylo teplo, ale vlhkost výrazně klesla, takže už jsme nebyli od rána do večera ulepkaní a dalo se lépe dýchat.

Teď mě tak napadá, že byste se mohli ptát, podle jakých kritérií jsme si vybrali k cestě zrovna září? Proč nepočkat na říjen, kdy by očividně i mohlo být líp, a navíc bychom ještě viděli červenající se javory? Bohužel, pracovní podmínky mému partnerovi umožňují dovolenou pouze v měsících červnu až září. Červen a červenec jsou v Japonsku obdobím dešťů, srpen vyupgradovaným obdobím tajfunů. V takovéhle sestavě se pak parné, lepkavé září jeví jako jasná volba.

Naštěstí jsou alespoň u památek větráky a rozprašovače.

Zdroj:

Kristina Koudelková

Kupte si IC kartu. Nemáte zač

O cestování v rámci Japonska by se dal nepochybně napsat román, existuje o něm spousta článků, videí, nejspíš i podcastů. Pokusím se být stručná. V Japonsku samozřejmě s ohledem na jeho délku několika tisíců kilometrů existuje vnitrostátní letecká doprava. Pokud ale cestujete v rámci jednoho ostrova nebo z jednoho sousedního ostrova na druhý (jako my), vystačíte si s vlaky.

Hlavní dopravce je JR (Japanese Railway) a ještě pár let zpět existovala výborná vychytávka v podobě výhodného JR Passu – šlo v podstatě o legitku, se kterou jste mohli po zaplacení rozumného paušálu cestovat po JR linkách v celém Japonsku neomezeně „zdarma“.

V roce 2023 ale JR Pass výrazně zdražili, takže jeho zakoupení v tuto chvíli automaticky neznamená, že se vám ježdění vyplatí, jako tomu bylo předtím. Pokud hodláte přejíždět hodně, doporučuji si přes JR Fare Calculator spočítat ceny jednotlivých jízd, sečíst je a porovnat s cenou příslušného JR Passu (otrava, ale nezbytná). Důležité upozornění: na nejrychlejší Šinkanseny JR Pass sice platí, ale s nemalým příplatkem!

My jsme si nakonec JR Pass nepořídili, pořídili jsme si ale IC kartu, což je dobíjecí karta pro veřejnou dopravu. Místo toho, abyste si museli pořád dokola kupovat jízdenky, si stačí nabít IC kartu penězi a platit s ní. Nemyslím, že tím nějak ušetříte, ale ta praktičnost! Pravděpodobně nejpraktičtější rozhodnutí celého našeho pobytu.

IC karet existuje v Japonsku hned několik, každá je domácká pro určitou oblast. My si pořídili kartu ICOCA, která spadá pod region Kansai, ale v zásadě jsme s ní mohli platit i kdekoliv jinde (s výjimkou pár míst na Kjúšú).

Drobnou nevýhodou je, že ji musíte průběžně dobíjet (což jde jen fyzicky v automatech na nádražích, výhradně za použití hotovosti); ale jestli máte iPhone, můžete si ji elektronicky přidat do AppleWallet, a pokud tam máte i kreditku, je dobíjení otázkou pár kliknutí. Jen si musíte hlídat zůstatek, protože co neprojedete, už zpátky nedostanete.

Čtěte také

Nejotravnější spolucestující: Kdo nás v dopravních prostředcích nejvíc vytáčí

Z Honšú na Kjúšú a zase zpět

Spíš pro zajímavost než pro inspiraci vás oblažím naším itinerářem cesty. Pro kontext: Japonsko má od severu k jihu čtyři hlavní ostrovy: Hokkaidó, Honšú, Šikoku a Kjúšú (plus tisíc dalších malých ostrůvků souhrnně pojmenovaných Rjúkjú). My jsme během našich 17 dní navštívili dva z nich – největší Honšú a nejzápadnější Kjúšú.

• Ósaka: 3 noci, zahrnuje výlet do Himedži
• Hirošima, Mijadžima: 0 nocí, zastávka cestou z Honšú na Kjúšú
• Beppu (Kjúšú): 3 noci, zahrnuje výlet do Jufuinu
• Kjóto: 4 noci, zahrnuje výlet do Nary
• Fudžijošida: 2 noci, zahrnuje výlet do Fudžikawagučiko
• Enošima: 2 noci, zahrnuje výlet do Kamakury
• Tokio: 2 noci, - 

Asi není úplně moudré srovnávat Honšú a Kjúšú, když z Honšú jsem viděla 11 měst a z Kjúšú dvě; ale i tak to udělám. Honšú jsou města, železnice a rýžová pole, Kjúšú je mystično, nespoutaná zeleň a onseny. Jsou to samozřejmě zkratkovitá a zdánlivě nesmyslná pojmenování; i na Kjúšú jsou města, i na Honšú jsou onseny! Ale jsou to pojmenování, která poněkud přesně vystihují můj pocit z těchto ostrovů s úplně odlišnou atmosférou.

Čtěte také

Nejkrásnější japonská města, která musíte navštívit: Tokiem to nekončí!

Chtěla bych se myšlenkově zastavit na všech místech, která jsme navštívili, a předat svou reflexi; ale to by tenhle článek nikdy neskončil. A tak se pokusím omezit na následující:

Absolutní jedničkou při tvorbě itineráře pro mě byly hora Fudži a Kjóto. Po návratu jsem si překvapeně uvědomila, že nejvíc mě uhranul Jufuin a Tokio, které jsem původně ani nechtěla navštívit, zatímco Kjóto, ve kterém jsem byla připravená strávit klidně celý výlet, ve mně nechalo spíš neutrální pocity.

Nepochopte mě špatně – Kjóto je překrásné město s mystickou atmosférou, kterou jednoznačně kreslí staré domy a početné svatyně i chrámy. Ale bohužel, turistů je všude jak rýže (nemůžu použít „jak smetí“, protože na to v Japonsku nejspíš nenarazíte, zatímco rýže se pěstuje i ve městech), což vám poněkud zkazí chuť.

Kjótská svatyně Nišiki Tenmangu

Zdroj:

Kristina Koudelková

Zato hora Fudži byla jak vystřižená z mého teenage snu – majestátní a modrá (i když v mých snech nebyla zahalená v oparu ani v mracích, ale nic není dokonalé). Pokud se chcete kochat její siluetou, vřele doporučuji města Fudžijošida a Fudžikawaguči – věřte mi, neokouká se a rozhodně je pro mě na špici oblíbených zážitků.

Občas Fudži uvidíte i bez mraků.

Zdroj:

Kristina Koudelková

I tak ji ale předčil již zmíněný Jufuin – malé onsenové městečko v horách nedaleko od Beppu. Hlavní třída je ryze turistická, hodně sem táhne i Yufuin Floral Village, což je nákupní areál stylizovaný do anglického venkova, kde prodávají zejména (ale nejenom) merch studia Ghibli.

My se z toho všeho vymotali, v infocentru si pronajali kola a vyrazili jsme na nenáročný okruh po městské periferii. Cesta vedla skrze zelenající se rýžová políčka, na obzoru se zvedaly vysoké hory, nad hlavami nám přelétaly vrány, konečně jsme dýchali svěží vzduch, který nelepil, a do toho se široko daleko rozléhala jakási znělka pouštěná z amplionů. Bylo to tak idylické, až mi to pomalu vhánělo slzy do očí.

Jufuinská krajina

Zdroj:

Kristina Koudelková

Co se Tokia týče, byla jsem nejprve škarohlíd motivovaný výhradně nepříjemnou představou spousty lidí. Překvapivě to nebylo tak tísnivé jako v Kjótu, ale musí jít jen o osobní pocit, protože objektivně jde o největší město na světě.

Nicméně, proč se Tokio dostalo do mé top pětky: půl dne jsem nakupovala v Akihabaře, což je mekka mangy a anime, v distriktu červených světel jsem si dala ten nejlepší udon na planetě a pak jsem dvě hodiny zpívala karaoke. Ano, to je vše, tak málo stačilo.

Tokio po setmění

Zdroj:

Kristina Koudelková

Hirošima byla jen zastávkou na cestě z Honšú na Kjúšú, ale i tak se mi nesmazatelně vryla do vzpomínek. Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak to tam bude vypadat, ale uchvátila mě.

Obří, moderní budovy, chodníky mizející pod divokými zelenými přerosty, rozkošné tramvaje… Je to město, ve kterém pulzuje život. O to mrazivější je stanout tváří v tvář Atomovému dómu – i když o té tragédii víte, být na místě, kde k ní došlo, ve vás vzbudí nezměrné pocity úzkosti a smutku.

Tramvaj v rušném centru Hirošimy

Zdroj:

Kristina Koudelková

Poslední zastavení věnuji Enošimě, která ty úzkostné pocity také umí vyvolat: coby město na pobřeží Tichého oceánu ji na sloupech elektrického vedení zdobí výstražné cedule informující o maximální předpokládané výšce tsunami. Nad tím přemýšlet nechcete. I tak je to malebné město, kde se můžete projet starou električkou lákající svou unikátností turisty i místní nebo sedět v černém písku u oceánu a pozorovat Japonce, jak se odění od hlavy po paty okouzleně kradou k vodě, jen aby začali se zděšeným výskotem uskakovat, když se zrovna přiblíží vlnka.

Černá pláž v Enošimě

Zdroj:

Kristina Koudelková

Jak už jsem zmínila, mohla bych psát dlouho o malých i velkých radostech, které Japonsko přináší; tady se ale radši zastavím s výzvou, abyste se o nich jednoho dne přesvědčili sami.

A končím pro teď i se psaním. Ve druhém díle se dočtete třeba o tom, co za zrůdnost se mi stalo v Naře, že není pravda vše, co se tvrdí o Japonsku a Japoncích, a prozradím vám slovo, bez kterého se v Japonsku neobejdete!

Autorský článek