pinsa
Jestli jste si mysleli, že se v jídelníčku přepsali a naservírují vám vynikající pizzu, když si objednáte pinsu, mýlili jste se. Podívejte se s námi, čím se liší!
Když pak pinsu uvidíte – klidně i poprvé – rozdíl poznáte hned. A to nejen podle nápadného oválného tvaru, ale i podle viditelně nadýchanějšího těsta. To má oproti tomu na pizzu i jiné složení, v důsledku čehož ho líp strávíte.
Na první pohled se to asi nezdá, ale za pinsou stojí trošku sofistikovanější postupy. Tahle italská pochoutka se totiž připravuje jinak než pizza. Hlavní rozdíl mezi oběma pokrmy spočívá v unikátní směsi mouk a v procesu fermentace.
Zatímco klasická pizza se vyrábí téměř výhradně z pšeničné mouky, těsto na pinsu kombinuje pšeničnou, rýžovou a sójovou mouku (někdy i špaldovou). Tahle kombinace dodává pinse její nezaměnitelnou lehkost.
Těsto na pinsu je vysoce hydratované a obsahuje až 80 % vody, což zajišťuje jeho vzdušnost. Do těsta se navíc na rozdíl od pizzy nepřidává žádný cukr.
Pinsa je jiná taky ve způsobu zpracování těsta. To vyžaduje dlouhou fermentaci – v lednici odpočívá až 72 hodin. Během tohohle procesu se rozkládají škroby, cukry a bílkoviny, díky čemuž je výsledný pokrm stravitelnější.
Pro pinsu je typický její oválný tvar, zatímco pizza je kulatá.
Pinsu dneska považujeme za předchůdce pizzy. Její název je odvozen z latinského slova pinsere (v překladu tlačit těsto rukama). Již staří Římané pekli tyto jednoduché placky z vody a obilné mouky a považovali je za takovou pochoutku, že je staří kněží dokonce nabízeli bohům, aby si je usmířili. Inu, proč ne?
Moderní verze pinsy, kterou dneska zaženeme hlad nejen v Itálii, se zrodila až na začátku 21. století. Skupina římských pekařů se tehdy rozhodla oživit starověké receptury a vyladit je tak, aby šly vstříc současným požadavkům na lehčí a zdravější stravu.
Pinsa je takový zhmotněný kontrast. Její vnější okraj je křupavý, vnitřek ovšem zůstává nadýchaný jako obláček. Díky dlouhému zrání má těsto komplexní a lehce zemitou chuť.
Jestli u něčeho platí pravidlo „méně je více“, pak u tohohle pokrmu. Skvěle chutná jak v bílé variantě (Pinsa Bianca) s ricottou nebo mozzarellou, tak v červené variantě s rajčatovým základem a čerstvými bylinkami.
Oblíbená je kombinace pálivé salámové pomazánky (nduja), mozzarelly a medu, často se spojují taky houby a lanýže. Někdo zase rád vsadí na osvědčené „quattro formaggi“. Pravděpodobně nikdy neomrzí spojení prosciutta s rukolou a parmazánem nebo trojice tuňák – červená cibule – kapary.
Pro vegetariány je přímo stvořená pinsa s roztékající se burratou a grilovanou zeleninou.
Pokud byste pinsu rádi vyzkoušeli pěkně v pohodlí domova, můžete se do její přípravy pustit, protože na ní není nic složitého.
Co potřebujete (na 2 porce): 300 g pšeničné mouky, 100 g sójové a 100 g rýžové mouky, 3 g sušeného droždí, 10 ml olivového oleje, 10 g soli a 350 ml studené vody; k tomu ještě vybrané ingredience
Jak na to?
Nic těžkého, jen si počkat na to těsto…
Balíte do Říma, abyste ochutnali autentickou pinsu, nebo si ji zkusíte připravit doma? Nebo už na ni dokonce máte nějaké tipy a triky? Dejte nám vědět v diskuzi pod článkem!
Použité zdroje: