Matterhorn - odlesk slunce

Píše se datum 14. července 1865, je dvacet minut před druhou hodinou odpolední. Brit a Francouz jásají. Ubíhají minuty a na vrchol Matterhornu vystupují postavy šťastných dobyvatelů. Kdo by byl řekl, že ještě téhož dne skončí život čtyř z nich.
Pojďme si projít nejpůsobivější příběh šesté nejvyšší hory Alp (a celkově sedmé v Evropě). Její prvovýstup provázely nepříjemné události. I díky tomu láká mnohem více návštěvníků než mnohé vyšší hory. Není na ní zkrátka nic zadarmo. Ale teď pěkně od začátku.
Je 13. července 1865 a „sedm Whymperových statečných“ vyráží v časném ránu ze švýcarského Zermattu hřebenem Hörnli pokořit poslední nezdolanou alpskou čtyřtisícovku. Rozhodnutí vyrazit tak brzy jim zaručilo nesmrtelnost. Protože Ital Jean Antoine Carrel, sok Whympera o prvovýstup na Matterhornu, dorazil z italské strany přes Lví hřeben k vrcholu o hodinu později než Whymper.
Přenesme se nyní do osudných momentů prvovýstupu na horu. Whymper a jeho 5 horolezeckých kumpánů hlasitě halekají na Carrela a jeho tři kolegy (Abbé Goreta, Jeana Baptistu Bicheho a Luka Meyneta) a vesele jim mávají. Crozova modrá košile, obsypaná kameny, vlaje na vrcholu jako symbol dobytí. Carrel a jeho kumpáni takový výsměch nemají zapotřebí, lamentují něco italsky a se smutnými obličeji se vydávají zpět, a to ještě netuší jaké, že vlastně mají štěstí, protože i když horu nedobyli, alespoň nepřišli o život!
Dne 17. července Carrel nakonec přeci jen „Boží prst“ (přezdívka hory) též pokořil. Původně Whymper přemlouval Carrela, aby byl jeho horským vůdcem. Carrel to odmítl. Měl ještě v paměti, jak se mu v roce 1657 nepodařilo Matterhorn pokořit a k tomu musel tajně před lidmi tvrdit, že jde lovit sviště, aby se mu nesmáli!
Lidé tehdy považovali za bláznovství lézt po těch nevzhledných a tajemných horách. Ale i tak se Carrel a Whymper spolu ještě setkali, a to u zdolání nejvyšší hory Ekvádoru Chimborazo (6 288 m), kde si už navzájem pomáhali.
Po dlouhém vítězoslavném kochání se nádherným výhledem z Matterhornu se Whymperova skupina konečně vydává na sestup. Přivázáni jedním lanem opatrně slézají krok po kroku. Vědí, že i přes oslavný pocit na duchu, jsou nadmíru fyzicky vyčerpáni. Nechtějí nic riskovat.
A potom se to stane! Robert Hadow našlapuje nohou na kámen a najednou mu rychlostí blesku po něm sjíždí noha. Hadow řve a padá. Lano, všechny spojujíc v jediný organismus, se vymrští a ostatních 6 horolezců strhává k pádu. Vteřiny letí. Jediný, kdo reaguje je zkušený horský vůdce Peter Taugwalder (lano mu poranilo hrudník a švihlo ho nepříjemně do obličeje). Okamžitě zasekává cepín do skály, s takovou urputností, že to v jeden moment vypadá, že mu prasknou všechny žíly na rukách. Následuje ohlušující řev padajících, který protíná horské ticho.
Peter Taugwalder, jeho syn Pierre a Edward Whymper půl hodiny tupě zírají do tisícimetrové rokle pod nimi. Hadow, Douglas, Hudson a Croz zemřeli v náručí Matterhornu (o pár dní později byli Whymperovou záchrannou výpravou objeveni na ledovci Matterhorngletscher, tedy až na tělo Lorda Douglase, které hora nikdy nevydala). Osudné lano můžete dnes vidět jako unikátní exponát v muzeu v městečku Zermatt.
A to se už pomalu dostáváme do let současných, kdy ročně na Matterhorn leze až 3 000 odvážlivců. Od roku 1891 (výstavba železnice) se zde horská turistika pěstuje opravdu ve velkém ražení. Největší nápor horolezců hora zažívá v letním období. Kdo chce lézt ze švýcarské strany, má výchozí bod již zmiňované horské středisko Zermatt a z italské strany to je městečko Breuil-Cervinia.
Skutečného fandu horských proláklin ale speciálně na Zermattu zaujme to, že v jeho okolí se nachází celkem 33 alpských vrcholků s označením čtyřtisícovky, 22 ledovců a 7 jezer. Obzvláště jezero Riffelsee je proslavené tím, jak se na jeho hladině Matterhorn nádherně zrcadlí. A jak asi celý výjev bude vypadat za svitu luny? Slov již netřeba!