Jestliže se člověk bez luxusu v podobě čepovaného pivka nebo nealka zkrátka neobejde, musí si zvyknout, že si za něj pořádně připlatí. 
Ceny za občerstvení na horách se s nadmořskou výškou zvedají rychleji než moje tepová frekvence při výšlapu. Už jsem se s tím ale naučila tak nějak počítat.

Prostě se občas u nějakého toho horského bufetu či restaurace zastavím, objednám si, zaplatím poměrně vysokou částku, občerstvím se a jdu dál. Když ale člověk narazí na místo, kde se na vás obsluha nedívá jako na chodící peněženku, je to milé překvapení.

Na jedno takové malebné místo v Beskydech jsem tak trochu neplánovaně narazila předposlední dubnový víkend. A rozhodla se s vámi o tenhle kousek ráje podělit. 

Hned v úvodu tohohle příspěvku ovšem musím zmínit, že nejde o žádnou placenou reklamu a propagaci, nýbrž o moji osobní zkušenost, která vám třeba přijde vhod ve chvíli, kdy se budete toulat po beskydských vrcholcích, podobně jako to dělávám já.

Vodní nádrž Šance: Zářivá perla Beskyd vznikla, aby odvrátila budoucí katastrofy To chci číst!

Kousek ráje uprostřed ničeho

Ten den jsem už za sebou měla slušnou porci kilometrů, nohy těžké, batoh o něco těžší a hlavu plnou myšlenek na to, kde si odpočinu. Když se mezi stromy objevila nenápadná maringotka, skoro bych ji přešla. Nebyla to totiž žádná klasická horská restaurace, spíš improvizovaný bufet na kolečkách. Něco mě přimělo u něj zastavit.

Později jsem zjistila, že maringotka je součástí areálu Panorama ranče – místa, odkud se vám otevírají nádherné výhledy směrem na slovenskou stranu Tater. Je tam zvláštní klid. 

Takový ten nevtíravý, který člověka zpomalí, aniž by si to uvědomil. Vedle maringotky stál starší pán v klobouku. Usmál se a nevtíravě se slovensky zeptal, čím mě může pohostit. 

Svařák za 75 Kč, klobása za 150 Kč a lanovka za tisícovku: Za půldenní výlet na hory jsme dali skoro 3 000 Kč To chci číst!

Nabídka, která se neodmítá

Původně jsem se nechtěla dlouze zastavovat a sedět nad sklenicí předraženého nealka. To místo mi ale naprosto učarovalo, a tak jsem si poručila třetinku limonády. Posadila jsem se k malému „barovému“ pultíku a sledovala zasněžené vrcholky slovenských Tater naproti.

V tu chvíli se za mými zády zjevil další turista, pozdravil a poručil si espresso. Pán v maringotce se jenom pousmál a bez rozpaků odpověděl, že kávovar nemá, takže mu espresso nemůže udělat. Měl pro něj ale speciální nabídku. 

„Udělám ti naši slovenskou kávu, jestli chceš.“ V té nabídce bylo něco lidského a odzbrojujícího. Žádné vysvětlování, žádná snaha něco prodat. Jen prostá a milá nabídka. Turista souhlasil a za malou chvilku už měl kávu přichystanou. Ochutnal a nápoj „našemu barmanovi“ upřímně pochválil. 

Právě kvůli takovým výhledům člověk na chvíli zapomene na starosti běžného života.

Zdroj:

Shutterstock

„V myšlenkách budeme popíjet kávu spolu“

Pak přišlo něco, co jsem už dlouho nezažila. Pán v maringotce se usmál a řekl, že káva je na něj. A dodal větu, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho po návratu domů. „Až budeš někdy pít kávu, vzpomeň si na mě. I když se už třeba nikdy neuvidíme, v myšlenkách budeme popíjet kávu společně.“

Ten samý turista se pak zeptal, jestli si může někde doplnit hydrovak. Po více než dvaceti kilometrech, které údajně ten den našlapal, to byla logická otázka. V mnoha případech by mu pod nosem přistála účtenka nebo pohrdavé odfrknutí, že vodu zdarma turistům nerozdávají. Tenhle pán si ale vzal od návštěvníka hydrovak, doplnil mu ho a podal s úsměvem zpátky. Bez řečí a placení.

Stála jsem tam a uvědomila si, jak moc jsme si zvykli na konzumní společnost. Na ten izolovaný odstup, na pocit toho, že se dneska platí všude snad i za úsměv. A tak je pro člověka nezvyklé, když v téhle době potká někoho, kdo dělá věci jinak. Ne proto, že musí. Ale protože chce. Ta maringotka nebyla ničím výjimečná. Žádný luxus, žádné moderní vybavení. A přesto to pro mě bylo jedno z nejpříjemnějších zastavení, jaká jsem na horách zažila.

„Krásných“ 20 000 Kč za tři noci v Beskydech? V Tatrách nás vyšla dovolená na polovinu To chci číst!

Návštěva, která mi vrátila víru v lidi

Z Beskyd jsem to jedno dubnové odpoledne odcházela s úsměvem na tváři, s lehčí hlavou a zvláštním pocitem vděčnosti. Ne za kávu, kterou jsem si nakonec taky dala. Ale za připomínku toho, že i v dnešní době pořád existují místa a lidé, kteří dělají svou práci s láskou a důležitější než to, kolik za den vydělají, je pro ně úsměv na tváři lidí, které za den potkají. 

Nevím, jestli si dotyčný pán tyhle řádky přečte. S největší pravděpodobností ne. Jedno ale vím jistě. I když jsem vlastně omylem vyslechla úplně cizí rozhovor, který neměl víc než pár minut, v tu chvíli se mi vrátila víra v lidstvo jako takové. Pokud se tedy budete někdy toulat Beskydami, víte, kde se zastavit... 

Autorský text