Přejít k hlavnímu obsahu

Na vlastní kůži v Osvětimi. Hrůzy holokaustu tady stále ožívají

Zajímáte se o nacismus, nenávist k židům a dalším skupinám lidí? Pak byste určitě měli navštívit Terezín a nějakou další „instanci“. Třeba Osvětim.

Hned na úvod bych ráda podotkla, že následující řádky nepostihnou všechno, co se v táboře dělo. Jde o dojmy z komentované prohlídky s průvodcem, o dojmy někoho, kdo se o holokaust dlouhé roky zajímá.

Praktické info: Česky mluvící průvodce je v táboře k dispozici během července a srpna, a to 2x denně.

Tohle není Osvětim, tohle je Auschwitz

Na začátku prohlídky nás průvodkyně žádala, ať v budoucnu nenazýváme bývalý koncentrační a vyhlazovací tábor jako Osvětim, nýbrž jako Auschwitz (a Birkenau a pak taky Monowitz). Osvětim je totiž město s centrem pár minut jízdy autem a žije si svým poklidným životem, asi jako každé o velikosti okresního města v Evropě. 

Terezín byly lázně

Hned ve dvojím smyslu. Jednak si údajně spousta židů za války myslela, že jsou posíláni do lázní, za což si ještě zaplatili. A jednak je to citace jedné z přeživších pobytu ve zdejším ghettu. Dneska už si nepamatuju její jméno, ale tuhle větu, kterou nikdy nezapomenu, pronesla asi před 10 lety na soukromé přednášce v jedné z terezínských budov pro studenty Technické univerzity v Liberci. 

Už od počátku byste proto měli vědět, že do Osvětimi jedete vlastně na místa, kde se děly větší zvěrstva. V Terezíně to pochopitelně nebyl žádný med. Lidí tu byla spousta a místa málo. Málo jídla, hygiena tristní. Spousta lidí pobyt v ghettu nepřežila. Primárně ale nešlo o pracovní a vyhlazovací tábor, jako tomu bylo v případě Osvětimi a dalších evropských táborů. Jedete tedy do míst, kam byli posíláni všichni nepohodlní (a bylo jedno, jestli šlo o židy, nebo třeba jen potenciální odbojáře) za jedním jediným účelem. Toho se velká část z nich dočkala už po příjezdu. Na rampě.

Vlasy, protézy, brýle a kufry

Prohlídka začíná (hned po několikeré kontrole lístků, občanky, úspěšném absolvováním průlezu bezpečnostním rámem a v současné chvíli i rámem s dezinfekcí) u notoricky známé brány s nápisem Arbeit macht frei (kterého si jistojistě všimnete i v Malé pevnosti v Terezíně). Tohle cynické heslo tady v podstatě znamenalo jediné – práce vás osvobodí ve chvíli, kdy vyčerpáním zemřete. Pak budete svobodní.

Prohlídka areálu Auschwitz trvá něco málo přes hodinu a zahrnuje jak venkovní, tak vnitřní prostory. V nich jsou například fotografie některých vězňů (obyčejných lidí, kteří nebyli nebezpeční, ale podle nacistů teoreticky mohli být), esesácká pracovna, dobové toalety a pak taky za sklem lidské vlasy v táboře sesbírané (ostříhané), brýle vězňů, jejich protézy (protézy v dnešním smyslu, ale třeba i berle) a kufry se jmény. Všechny příběhy, které znáte, tady rázem ožívají. Když lidé, o nichž čtete, získávají jména a přestávají být anonymní, je to podivný pocit s velkým P.

Dráty byly pod proudem. Než k nim ale vězni stihli doběhnout pro smrt, skolila je kulka. Ten, kdo je zastřelil, dostal za odměnu vodku.
Zdroj:
bigstockphoto.com

Součástí prohlídky tábora Auschwitz je mimo jiné taky prohlídka dochované plynové komory, v níž si nelze nevšimnout (a průvodkyně nás i upozorňovala) děr, jimiž docházelo k vsypávání cyklonu B dovnitř. Když se podíváte na některé filmy (které nejsou úplně nejlepším zdrojem informací, na rozdíl od dokumentů a odborných knížek), je takřka jisté, že se v nich objeví jedovatý plyn crčící ze sprchových hlavic – podle slov naší průvodkyně se ale takhle obvykle nezabíjelo, šlo spíš o výjimky (například u postižených osob). Jinak se krystaly jedovaté látky vsypávaly dovnitř do komory, kde došlo k odpařování a pomalému, i 15 minut trvajícímu umírání.

Staré vozili až ke komorám

Plynové komory ale primárně fungovaly v Birkenau. Tam se z Auschwitz v rámci prohlídky přesunete autobusem zhruba za 5 minut. Birkenau, to je ten známý pohled na koleje a bránu a na baráky, které jsou všechny na chlup stejné. Někoho možná překvapí, že nejsou kdovíjak vysoké, naopak.

Po kolejích, které tu stále jako němý důkaz zůstávají, přijížděli vězni v dobytčácích k rampě, kde docházelo k selekci. Ty žij, ty zemři. Využitelné čekalo otroctví a smrt, nevyužitelné (staré, nemocné, malé děti, vetché ženy) jen to druhé. Když bylo známo, že ve vlaku přijíždějí staří lidé, kteří se pohybují pomaleji, vlak rampu přejel a zastavil zhruba o 500 metrů dál, až u plynové komory. Pro pracovníky tábora to bylo praktičtější, došlo k úspoře času a vyhlazování se zase o něco urychlilo, protože jinak seniorům pohyb "hrozně trval". A minuty se sčítaly...

Zajímá vás víc o „propracovaném systému“ vyhlazování nepohodlných osob v Auschwitz-Birkenau? Přečtěte si perfektně napsanou knihu Smrt je mým řemeslem (autorem je Robert Merle) nebo rukopis velitele tábora Rudolfa Hösse s názvem Velitelem v Osvětimi. První zmíněná kniha se vám bude líp číst, jde o literární dílo jako takové, které popisuje život a činnost především zmíněného velitele.

Tyhle cedule viděl snad každý, kdo o táboře něco zjišťoval.
Zdroj:
bigstockphoto.com

Baráky, kam oko dohlédne

Tam, kde končí koleje, stojí pomník. Pomník vybudovaný za minulého režimu. A stejně jako naše průvodkyně, ani já ho nebudu komentovat, protože na umění musí každý nahlížet sám za sebe… 

Zároveň jsme se dozvěděli, že jedna část tábora je relativně dochovaná (ženská), druhá část (mužská) pobořená, jak se ji po sobě Němci snažili zničit a lidé po válce budovy rozebírali (inu, cihly), ale právě za onou pobořenou částí bývala ještě jedna, v místech, kde je dneska les. Prostor je to tedy ohromný. 

Nedaleko zmíněného pomníku je ruina plynové komory s převlékárnou. I tu se Němci snažili ve spěšném odchodu před příchodem Rudé armády zničit. V jednom z baráků se pak můžete podívat, kde vězni spali. Když se zadíváte pozorně, zachytíte detaily, které se vás vzbudí opravdu silné pocity. V ukázkovém baráku pak u vchodu určitě nepřehlédnete malou místnost pro dozorkyni

Ony zmiňované třípatrové „postele“ byly překvapivě úzké (jistě, že byly úzké, jsem z popisů věděla, ale že až takhle…) na to, že na jednom „patře“ spalo 5-6 žen. Při pohledu na tyhle „prostory“ jsem chápala popis situace z jedné knížky, že všechny ženy na „patře“ spaly na jednom boku a ve dvě hodiny ráno se všechny otočily na bok druhý, na pokyn jedné z nich…

Baráků bylo v Birkenau opravdu hodně. Dochovala se jen jedna část tábora.
Zdroj:
archiv autorky

Nakonec jsem neutekla

Když důkladně s historiky (ne s průvodci, kteří musejí z časových důvodů ledacos vynechat) projdete Terezín, zanechá to ve vás silný dojem. Stejně tak je tomu v Auschwitz-Birkenau. Samotnou mě překvapuje, že mi to nepřišlo horší než Terezín, ač jsem ráno před prohlídkou měla nervy trošku na pochodu. Měla jsem skutečně respekt z toho, co přijde, co uvidím, co to ve mně vyvolá. A přirozeně se mi nic z toho, co jsem viděla, nelíbilo. 

Možná právě proto, že jsme byli standardní výprava, a ne soukromá exkurze s historiky, to nepůsobilo tak hrůzně, jak by mohlo. I tak jde ale o nepřenosnou zkušenost a ani za mák nebagatelizuju události, které se tu staly. Původně jsem si říkala, že když bude nejhůř, uteču. Nikdo mě tam nebude držet silou, zvlášť průvodce/průvodkyně to nemá zapotřebí. Ale nebylo třeba. A myslím si, že je to i tím, že jsem o holokaustu hodně přečetla, ať už šlo o beletrii, nebo literaturu faktu, a zhlédla jsem neuvěřitelné množství dokumentů. Když vás totiž místo nešokuje, není důvod panikařit a utíkat. 

Místo s neuvěřitelným zatížením

Osvětim je dneska typické okresní město. V jeho centru je malé, ale udržované náměstí s fontánou, kavárnami a obchůdky. Hlavní třída táhnoucí se městem spojuje centrum s periferiemi, na zdech jsou vzkazy místních sprejerů a před paneláky dětská hřiště nebo šňůry na prádlo. Jedna část hlavní třídy ale skutečně vede podél zdi a ostnatých drátů. Jezdit kolem ní denně bych vážně nechtěla. Může vůči tomuhle člověk otupět? Navždycky? 

 
 

Místo

50° 1' 36.5196", 19° 12' 8.8308"
Rubrika:
Aktivity:

Poznání

Autor:
Petra Malá

Podívejte se na články ze stejných kategorií:

Na vlastní kůži v Osvětimi. Hrůzy holokaustu tady stále ožívají