K výpravě do Izraele, Palestiny a Jordánska jsem se odhodlávala asi čtyři roky. Že se mi v téhle oblasti dost líbilo, ve mně vykrystalizovalo skoro až po roce. Do Číny jsem zase původně vůbec nechtěla, ale nakonec jsem se vrátila okouzlená.

Zato do Peru jsem se vrhla po hlavě – na podzim jsem zatoužila, na jaře letěla. Zatím ve mně tedy doznívá a vzpomínky nezahaluje mlha času, takže je ideální doba pro sepsání toho, co jsem si z téhle jihoamerické země odnesla a co by mohlo zajímat každého, kdo se sem chystá vydat.

• Jak jsem se vypořádala s časovým posunem
• Adaptace na nadmořskou výšku
• Peru jako kulturní šok

Jak jsem se vypořádala s časovým posunem

Jakmile u nás vládne letní čas, v Peru je o 7 hodin míň. Když vstáváte, u nás už se obědvalo a čeká na vás virtuální korespondence (po příspěvcích na instagramu nejdřív „Užíváš si to?“ a později „Žiješ?“). 

Do Limy jsem letěla z Vídně s hodinovým přestupem v Amsterdamu. Dohromady jsem na cestě strávila 15,5 hodiny. V letadle mi většinou moc spát nejde, ani teď jsem tomu víc než 2 hodiny nedala.

Po přistání bylo v Peru půl čtvrté odpoledne, a než jsme se s ostatními dobrodruhy přesunuli na hotel, připadala jsem si jak zombie. Ani v noci před odletem jsem toho totiž moc nenaspala a vstávání ve tři hodiny ráno mi taky na síle a kráse nepřidalo.

Průvodce nás táhl na večerní procházku po Plaza Mayor (nebo taky Plaza de Armas), hlavním náměstí v Limě, za což jsme ho chvilku proklínali, ale brzy jsme uznali, že tohle jsme si nemohli nechat ujít. Nádherně nasvícené náměstí v čele s nezaměnitelnou katedrálou a vládním palácem opodál (takhle za tmy to vypadalo mnohem líp než druhý den za světla) za to stálo.

Večerní hlavní náměstí v Limě je krásné. A je na něj hezčí pohled než ve dne.

Zdroj:

Petra Malá

Zatímco ostatní byli schopni ještě dojít do restaurace a čekat tam na jídlo, mně už by samou únavou ani nechutnalo. Přesun byl prostě náročný a těch následujících 10 hodin spánku opravdu najednou nebylo příliš.

Podstatně horší byla (ještě delší) cesta zpátky přes Paříž, kde jsme na letišti absolvovali 7 hodin nicnedělání, po kterých následovaly ještě 2 hodiny letu do Vídně (zatímco náš průvodce si šikovně pořídil letenku přes Amsterdam do Prahy, takže když jsem po půlnoci usínala nedaleko rakouské metropole v autě, on už si nějakou tu hodinku lebedil doma).

Srovnat spánek a bdění do obvyklého intervalu a rytmu se mi začíná dařit týden po návratu. Doteď jsem usínala pozdě a rána byla krutá.

Přečtěte si taky: Zápisky z Číny – 1. díl: přijet s despektem, odjet se spadlou bradou a úsměvem na tváři a Zápisky z Číny – 2. díl: všude pod kontrolou, efektní kontrasty a neustále před objektivem

Adaptace na nadmořskou výšku

Když se vypravíte do Peru, nejspíš pro vás bude – stejně jako pro naši skupinu – tím nejtěžším vykročením z komfortní zóny nadmořská výška. Zatímco v Limě přistanete asi ve 140 m n. m., chcete-li prozkoumat to nejzajímavější v zemi, je třeba se postupně adaptovat. Pak se můžete klidně projít i v 5 000 m n. m. Tedy úplně klidně ne, ale dá se to zvládnout.

Někdo snášel řidší vzduch líp, někdo hůř. Se mnou se po příjezdu do 2 400 metrů pár hodin točil celý svět (jakkoli jsem prohlašovala, že tohle jsem přece rozchodila i v Dolomitech a nic jsem nepociťovala). Po výšlapech ve 3 000 a 4 000 metrů se ale tělo aklimatizovalo. 

Neříkám, že bych se nezadýchala, jen co jsem vstala z postele. Tepovku jsem musela klidnit i po převlečení z pyžama. Ale postupná adaptace mě skutečně dobře připravila i na pohyb po nejvýš položeném trvale osídleném městě na světě (tím je La Rinconada a dostala jsem se tu do nadmořské výšky 5 130 m). Vřele doporučuju tenhle postup nepodcenit.

Adaptace na nadmořskou výšku je potřeba. Vyrazit z Limy do La Rinconady nad 5 000 m n. m. by byl hazard se zdravím.

Zdroj:

Petra Malá

Peru jako kulturní šok

• Doprava zběsilá nad míru fantazie
• Domy bez fasád a armovací tyče nad zlato
• Dezinfekci s sebou. S trochou nadsázky po litrech!
• Jsou pomalí pohybem i myšlením. S tím se smiřte
• Strašný pohled pro pejskaře

Teď už k jádru pudla. Jakmile v Limě vytáhnete paty z letiště a nasednete do čehokoli (v našem případě to byl soukromý mikrobus), projíždíte ulicemi a říkáte si, do čeho jste se to sakra zase uvrtali… 

Stoprocentně vás zaujme nepořádek na ulicích. Někde větší, někde menší. O třídění odpadu (a jeho vhazování do kontejnerů) tu nemohli slyšet ani náhodou. A tak je to v celé zemi. Čest výjimkám.

Podle legendy mají ostrované z jezera Titicaca černou krev a necítí chlad

Doprava zběsilá nad míru fantazie

Dopravní předpisy tu platí, ale… Představu o tom, jak provoz vypadá, si může udělat snad někdo, kdo někdy řídil na Sicílii. Tak ještě asi pětkrát hůř to chodí v celém Peru.

Jezdí se tu absolutně ve všem. Co by u nás dávno neprošlo technickou, ani kdyby kontroloři zavřeli obě oči a zacpali si obě uši, to tady platí za ohromující bourák.

Autobusy nestaví na zastávkách. Staví třeba na křižovatkách, když naskočí červená. Otevřou se dveře mikrobusu, povolaná osoba se rozhlédne, jestli k němu někdo nespěchá a nechce svézt, zavře a jede se dál.

Silnice pochopitelně připomínají spíš tankodromy a z našich silniček spojujících „Horní“ s „Dolní“ by Peruánci nejspíš byli štěstím bez sebe. V okolí Mancosu jsme se přemisťovali taxíky, které budily všechno, jen ne důvěru v to, že jízdu přežijeme živí a ideálně bez zlomenin a zhmožděnin. 

V Peru se jezdí ledasčím, co ještě drží pohromadě... Tohle byl jeden z našich taxíků a ani jeden z dalších tří nevypadal líp.

Zdroj:

Petra Malá

Taxikáři a řidiči soukromých mikrobusů vás ale dovezou, kam si přejete. Nezastaví je skoro nic. Ani děravá a kamenitá cesta připomínající cyklostezku pro celoodpružená kola, ani serpentýny, kde se jedno auto vyhne druhému snad jen o milimetry, když na to přijde… Zkrátka turistu se sluší a patří dopravit, kam prstem na mapě ukáže, i kdyby to mělo stát další tlumiče.

Během 16 dní v Peru jsme absolvovali taky tři přejezdy nočními lůžkovými autobusy. Ušetřili jsme tak spoustu času, ale… První autobus byl tak skvělý, že jsem se na další dokonce i těšila. V horním patře to lehce houpalo, sedadlo se dalo sklopit do vodorovné polohy a stejně tak i podložka na nohy.

Další dvě jízdy nočními autobusy byly bohužel naprosto příšerné – nohy vám visely dolů v úhlu 45 stupňů, sedadlo šlo sklopit asi tak o 150 stupňů. Buď jste se narvali mezi madla, nebo jste se celou noc zapírali nohama o zem. Nechápu, jak to můžou přežít vysocí lidi…

Nejzajímavější místa Peru: ikonické město Inků, pláň se záhadnými obrazci i odporný Ďáblův ráj

Domy bez fasád a armovací tyče nad zlato

Tohle vašemu oku prostě neujde. Že je snad většina domů bez fasády nebo má fasádu jen na té straně, na kterou je nejvíc vidět, to by se asi dalo ještě přejít, ale když už míjíte zhruba třiapadesátý dům, ze kterého trčí armovací tyče a na ně je navěšená šňůra s vypraným prádlem, ptáte se proč.

Náš průvodce nám vysvětlil, že jakmile dům vypadá takhle, není zkolaudovaný. Lidi v něm sice bydlí, ale oficiálně vlastně ne. A protože není zkolaudovaný, nemusí z něj platit daň z nemovitosti. Přímo geniální.

Dezinfekci s sebou. S trochou nadsázky po litrech!

Kulturní šok pro rozmařilé Evropany se nekonal jen na ulicích. Pořádkem neoplývalo nic. Vůní taky ne. Jestli se dá o Peru něco říct, tak to, že všude, ale vážně všude něco páchne. Ale k té hygieně… Nejspíš si tu budete připadat jako v jiné dimenzi, ať už vstoupíte do některých restaurací, hotelů, nebo na veřejné toalety.

Čím víc dní jsem v Peru strávila, tím posedlejší jsem byla svojí lahvičkou s bezoplachovou dezinfekcí. Což o to, ruce si tu umyjete. Někde dokonce i mýdlem. Ale i pak máte neodbytný pocit, že jestli se nevykoupete v dezinfekci, stihne vás něco hodně nemilého. Špína, všude špína.

Když už jsem zmínila ty toalety, nesmím zapomenout upozornit, že kromě místy ukrutného zápachu tu zažijete i návrat do minulosti nebo do okamžiků, kdy se vám doma přestala dočerpávat nádržka. Vůbec není výjimkou, že si v restauraci odskočíte, provedete, co je třeba, ruce si opláchnete vodou (kohoutku byste se přitom nejradši vůbec nedotýkali)… Nebo nejdřív spláchnete – vedle vás totiž stojí sud plný vody s plastovým kyblíkem. Tak s chutí do toho. 

Tohle nebyla norma, ale ani výjimka. A tohle byla toaleta v restauraci.

Zdroj:

Petra Malá

Jsou pomalí pohybem i myšlením. S tím se smiřte

Je to trochu, jako když přijedete do Španělska, Řecka nebo na jih Itálie. Čas plyne jinak. Aspoň tedy vám, při pohledu na místní, kteří se vážně nepřekonají ani během toho největšího vytížení. Viděla jsem Peruánce popoběhnout. Jednoho. Na kakaové farmě, kde byl na všechno sám a hrozně moc se snažil. Byl úžasný. Ale byl jeden jediný.

Pomalé tempo by se místním vlastně dalo do jisté míry i závidět. Evropan najednou vidí, že se celé dny honí a honí a dost možná zbytečně. Tady je všechno v klidu. Hasiče jsem zasahovat neviděla, ale upřímně – ani bych to vidět nechtěla. Neumím si to představit. Humor, samozřejmě. 

Peruánci nejsou pomalí jen při přesunu z bodu A do bodu B, ale i svým myšlením. Chcete-li po nich postup o několika krocích, musíte si od nich vyžádat každý příslušný krok zvlášť. Ano, takhle to tady chodí.

Nikam se nespěchá. Ani v hotelech, ani v restauracích nebo bistrech.

Zdroj:

Petra Malá

Tohle byla cílená kulturní vložka na jezeře Titicaca. I bez plánování ale máte možnost zažít nějakou tu slavnost. Peruánci totiž slaví pořád něco. Na spěch není čas.

Zdroj:

Petra Malá

Strašný pohled pro pejskaře

Asi jsem to měla čekat, ale nečekala jsem to. Než jsem odletěla, vlastně jsem zkoumala spíš jen itinerář naší cesty, než abych sáhodlouze studovala, jak se v Peru žije. 

Duše pejskaře tady trpí. Na venkově, ale především v malých a větších městech je tolik bezprizorních psů… Toulají se po ulicích, někteří se spolu občas nepřátelsky dají „do řeči“, lidi v autech kolem nich projíždějí tak zběsile a natěsno, až se ve vás při každém takovém pohledu všechno sevře (protože u nás se brzdí, už když zvíře vidíme z desítek metrů). 

Spousta psů je bezprizorních. Jiní musí vydělávat peníze.

Zdroj:

Petra Malá

Na druhou stranu ale nutno dodat, že tihle psi nevypadají, že by denně vyloženě fyzicky strádali. Nejsou vyhublí. Odkoukala jsem, že lidi den co den dávají přímo na ulici zbytky jídel, a tak se chlupáči zasytí. To, že v životě nepoznali koupel a rozčesání, je sice dost smutné, ale v širším kontextu (třeba s ohledem na pochroumané packy, uši nebo oči) je to vlastně zanedbatelný detail.

Čtyřnozí tuláci jsou s lidmi v pohodě. Samozřejmě tedy asi ne všichni, ale moje zkušenost říká, že jsou buď bázliví a utečou před vámi, nebo se naopak přijdou přitulit. Vzhledem ke zmíněné úrovni hygieny všude (včetně psí srsti) pak doporučuju umytí rukou nebo aspoň nouzovou „koupel“ rukou v dezinfekci.

Zajímá vás víc poznatků z Peru? Počkejte si na vydání 2. dílu autentických zápisků, který už je v procesu!

Autorský text