Přejít k hlavnímu obsahu

Taková chorvatská Osvětim: Jasenovac dodnes budí hrůzu, zdejší tresty byly nad lidské chápání

V Chorvatsku, na hranici s Bosnou a Hercegovinou, se nachází malá a nenápadná obec Jasenovac. Má asi 650 obyvatel, je tu kostel, tržiště a železniční stanice. Všechno by bylo v pořádku, kdyby sem za války neproudily davy vězňů do zdejšího koncentračního tábora.

Abychom si to hned v začátku ujasnili - v téhle obci byl skutečně tábor označený jako koncentrační. Tohle označení známe třeba z protektorátního Terezína, který byl podle pamětníků třeba oproti Osvětimi jako lázně. V Jasenovaci ale rozhodně nešlo jen o koncentraci židů a dalších nepohodlných osob.

Zvěrstvy, které se tu děly, ho můžeme bez delšího váhání přirovnat klidně k Osvětimi coby vyhlazovacímu táboru – a nebudeme první. A vzhledem k tomu, že z toho, co se tu dělo, bylo nevolno i německým nacistům, to snad ani není příliš přehnané. Ti se tu skutečně při návštěvě nestačili divit, ale zároveň jen přihlíželi a pro nápravu neudělali nic. Primárním cílem tábora tedy oficiálně nebylo likvidovat, ale způsob, jakým se tu zacházelo s vězni, likvidační byl.

Druhá světová válka, Ustašovci a strach

V našich vzdělávacích plánech je 2. světové války dost natolik, abychom věděli, jakou roli v ní sehrálo Německo, Rakousko, Itálie, Francie, Spojené království, Spojené státy, Japonsko a Rusko a jak to vypadalo u nás, ale o dalších zemích se toho příliš neučí. Ono by to totiž taky bylo na pěkně dlouho. Takže dneska o Chorvatsku víme, že jsou tam nějaká ta letoviska, pár zajímavých míst jako třeba Modro jezero, Češi to tam mají rádi a tak. Jen málokdo ale ví, že na hranici s Bosnou a Hercegovinou býval jeden z největších evropských koncentračních táborů. Rozkládal se v obci Jasenovac a okolí.

Za války ho ovládalo chorvatské fašistické hnutí, které známe pod označením Ustašovci. Než ho v roce 1945 osvobodily partyzánské jednotky Josipa Broze Tita, docházelo tady k takovým zvěrstvům, ze kterých se tu pozvracel nejeden nefalšovaný německý nacista. Ne že by snad nacisti své vězně nemučili, netýrali a nezabíjeli, ať už sériově plynem, nebo s velkou důmyslností, ze které i dneska běhá mráz po zádech. Ustašovci byli ale právem obávaní a dostat se jim do rukou znamenalo téměř jistou smrt.

Chorvatsko bylo za války okupováno Německem a Itálií a v roce 1941 se tu chopili moci právě Ustašovci, fašistické hnutí hlásící se taky ke katolické víře. Vzniklo v roce 1930 v Itálii s cílem založit samostatný chorvatský stát. Tenkrát byli totiž Chorvati poměrně hodně utlačováni Srby. Jenže jako každý extrém, i tenhle vedl ke zlu.

Dříve zde turisty vozil vlak, dnes už nejezdí.
Zdroj:
www.bigstockphoto.com

Pět lágrů v jednom, na 700 000 mrtvých

Jeden fakt, který se člověk dozvídá, je horší než druhý. Jasenovac tvořilo původně sedm lágrů, dva z nich byly ale v provozu jen krátce, do podzimu 1941. I tak tady padla k zemi spousta lidí.  

Největší částí byl tábor III, kde byl pracovní tábor s elektrárnou a cihelnou, ve které mimochodem věznitelé své vězně upalovali zaživa. Byl určen pro židy a komunisty a jeho součástí byl dětský koncentrační tábor, kterým prošlo na 5 000 dětí. Nejtěžší práci tu však odváděli cikáni, kteří tu měli samostatný pracovní úsek. Nedaleko tábora III, kterému se kvůli cihelně říkalo Ciglana, byly masové hroby.

Tábor IV známý pod názvem Kožara byl menší a byli tu jen židé. Jen horko těžko se dá přirovnat ke koncentráku, spíš k vyhlazovacímu táboru. Ustašovci se totiž řídili heslem, že ani jeden žid neopustí tenhle tábor živý.

Tábor V Ciganski byl pro cikány, jak už jeho název napovídá. Fungoval v letech 1942-1945 a jeho nechvalně známou součástí je „dům kvílení“, kde byli vězni mučeni a zabíjeni.

Tábor VI byl ženský a nacházel se asi 10 kilometrů od Jasenovace v obci Mlaka. Tady a ještě v obci Jablanac (obě byly čistě srbské) byl pracovní tábor, v němž zahynulo asi 45 000 žen.

A nakonec tábor VII. Ten byl ve vesnici Donja Gradina a v jeho blízkosti bylo místo určené speciálně k likvidaci vězňů, z nichž většina byli Srbové. Masových hrobů se tu našlo 105 a zabili tu i 200 lidí denně. Popravy údajně probíhaly tzv. chladnými zbraněmi, tedy těmi, které se dostávají do kontaktu se zabitým – patří sem bodné, sečné, drtivé a vrhací zbraně. Nezřídka byli vězni oběšeni na jeřábu přímo nad řekou, aby se pak dozorci mohli těla zbavit jen tím, že ho pustí po vodě pryč.

Celkem v lágrech zahynulo odhadem 700 000 osob, ale spekuluje se i 1,4 miliónu osob.

Plynové komory by byly humánnější

Na plynových komorách samotných pochopitelně není humánní zhola nic, ale ve srovnání s tím, jak umírali vězni v Jasenovaci, by se tak snad daly označit. V tomhle táboře žádné plynové komory nebyly, proto docházelo k podřezávání hrdel, uřezávání hlav a párání břicha. Ti, kteří nebyli zabiti takhle, padli vyčerpáním, protože pracovali bez nároku na cokoli. Ráno tak dostali cosi, čemu se vznešeně říkalo polévka, později během dne pak ještě fazole. Pít ale museli z řeky Sávy, protože pitnou vodou na ně dozorci „neplýtvali“. Nedostatek hygieny, zvratky, fekálie a mrtvoly všude kolem a jídlo i voda pochybného původu vytvořily živnou půdu pro úplavici a tyfus, kterým nebylo tak těžké podlehnout. Léky tu nikdy podávány nebyly.

Práce byla hodně tvrdá, trvala 12 hodin denně. Kdo nepracoval dostatečně rychle a dobře, ten si vysloužil zbičování. Zatímco v prvních táborech spali vězni na známých třípatrových postelích, v ostatních táborech ubikace nebyly, a tak museli spát venku nebo v dílnách.

Kreativita zabíjení jako by neznala meze. Těhotné ženy nechali dozorci porodit, děti jim odebrali a usmrtili je hodem o betonový povrch nebo je házeli do vody, aby se utopily. V srpnu 1942 tady taky vyhrál dozorce Petr Brzica soutěž o nejvíc zlikvidovaných vězňů. Bylo jich 1 360 za jedinou noc, vrah jim vzal život speciálním nožem a za odměnu dostal nejen přízvisko král hrdlořezů, ale taky zlaté hodinky, pečené sele a stříbrné příbory.

Příliš za ním nezaostal Mile Friganovič s 1 100 zavražděných. Aby toho nebylo málo, jednoho si vychutnal, jak nejlépe dokázal – když vyzval staršího muže, aby požehnal vůdci Ustašovců, a on odmítl, uřízl mu Friganovič uši, nos a jazyk, pokračoval vypíchnutím obou očí a nakonec mu zaživa začal vyřezávat srdce z hrudi. Potom mu „teprve“ usekl hlavu.

Vysvobození přišlo na jaře 1945

Podle všeho v táboře došlo 22. dubna 1945 ke vzpouře 600 vězňů, 516 z nich bylo zavražděno a zbytku se povedlo utéct. Než Ustašovci opustili tábor, podpálili ho. V květnu sem dorazily partyzánské oddíly, které tábor osvobodily.

Oba vedoucí táboru, Luburič a Šakič, hned utekli. Jeden do Španělska, kde ho jugoslávská tajná policie dopadla až v roce 1969. Druhý se v roce 1947 vydal do Argentiny, kde si založil textilní závod. Argentina se až v roce 1998 dozvěděla díky publikovanému rozhovoru o Šakičově minulosti a bez váhání byl vydán do Chorvatska. Tam byl odsouzen na 20 let za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Při vyřčení verdiktu se prý smál, ničeho nelitoval a řekl, že by to udělal znovu. Zemřel jen o 10 let později na infarkt.

Betonový kvítek na uctění památky

V Jasenovaci dnes hrůzy vraždění během 2. světové války připomíná pomník z roku 1966 zvaný Kamenný květ od architekta Bogdana Bogdanoviče. Ten nechtěl, aby památník vyvolával pocit hrůzy, ale něhy a krásy, která je tím nejlepším pro spokojený život. Na druhou stranu je tu díky použitému betonu v létě tak horko, že si návštěvníci můžou připadat jako v opravdovém pekle

Pomník Kamenný květ tu stojí od roku 1966. Je vytvořen z betonu. Záměrem architekta bylo navodit v létě vysokou teplotu, aby tu turisti mohli zakusit peklo.
Zdroj:
www.bigstockphoto.com
 
 

Místo

45° 16' 11.2476", 16° 54' 34.092"
Rubrika:
Aktivity:

Poznání

Autor:
Petra Malá

Podívejte se na články ze stejných kategorií:

Taková chorvatská Osvětim: Jasenovac dodnes budí hrůzu, zdejší tresty byly nad lidské chápání