Kdysi ředitel festivalu ve Vídni, dnes zakladatel festivalu alpinismu a dalekých cest s půvabným názvem DECH HOR. Ostřílený cestovatel tíhnoucí k Tibetu i severským zemím. I to je Viktor Kuna. Člověk neskutečného kontrastu a širokého záběru. A to nejen toho filmového…

Viktore, jako úspěšný houslový virtuos jste koncertoval po celém světě. Poznal jste tak spoustu zemí i různá publika. Povězte, která země se do vaší duše zapsala nejhlouběji?

Na to je těžká odpověď. Hrál jsem rád všude. Nicméně nejlepší kontakt s publikem jsem měl vždy ve slovanských zemích nebo USA. I když jsem hrál s ruskými orchestry, tak mne to bavilo. Nicméně třeba začátkem devadesátých let jsem při tom zažil různé příhody.

Například v Rusku tehdy nebyl k dostání benzín. Dnes si málokdo uvědomuje, v jakém stavu dřív Rusko bylo. Přiletěl jsem do třímiliónového města a oznámili mi, že koncert v sousedním městě vzdáleném 200 km prostě odpadá, protože autobus pro orchestr nemůže sehnat benzín. Takže auto se mnou a dirigentem se v půli cesty vracelo.

Housle vás zavedly na mnoho míst a máte tak jistě mraky rozmanitých zkušeností. Jako toho zkušeného se vás proto ptám, proč máme často tendence si myslet, že tráva je jinde zelenější? 

Když se například projedete západní Evropou nebo třeba USA a pak pocestujete po Rusku – nebudu teď zmiňovat třeba Severní Koreu – tak si říkám: díky Bohu, že je u nás tráva tak zelená, jak již a zatím ještě je. A měli bychom si jí vážit a chránit ji. I každá tráva potřebuje vzduch a svobodu.

Ve vašem životě pak ale přišel zlom v podobě těžkého ublížení na zdraví a vaše mícha byla setsakramentsky v ohrožení. S hezky našlápnutou hudební kariérou byl rázem šmytec. Vy jste se ale nevzdal. Naopak. Lezete po horách, cestujete a máte taky úspěch na poli filmařském. Kde se tahle vůle ve vás vzala? Myslíte, že vás třeba dřina v souvislosti s houslemi podržela i v těch nejtěžších chvílích, kdy jste ležel v nemocnici

Ano, řekl bych, že jste se trefila do černého. Uvědomil jsem si, že vlastně neumím nic jiného než něco se učit a makat. Možná být kreativní. Vždy mne bavilo, když se mi něco podařilo vymyslet. Proto jsem již v nemocnici začal studovat 3 jazyky, historii. Poté i IT a pak jsem získal první zaměstnání.

I přesto, že máte za sebou tak těžký úraz, díváte se dnes na svět z vrcholků hor. A to i z těch, které dobře znají kovaní horolezci. Přesto o sobě nerad říkáte, že jste horolezec. Čím to?

To máte pravdu. Protože žádný horolezec nejsem. Já se horami kochám a žádné skutečně těžké horolezecké výstupy jsem nikdy nezvládl. To bych místo houslí v mládí musel sportovat a už tehdy s tím začít. Ale jsem vděčný za všechny ty výpravy do Himálaje, na Kavkaz, do Pamíru nebo Alp. Je to určité bohatství v srdci, které se počítá.

Momentka z treku po Kavkazu.

Zdroj:

Viktor Kuna

Co mají hory a housle společného? Pokoru? Dřinu? Úctu?

Tady bych asi odpověděl jedním slovem. Je to krása. Horolezci říkají, že hezčí než hory jsou jen hory. Ano, v dalších zaměstnáních jsem si uvědomoval, že jsem celý život pracoval jen s krásou, tedy hudbou. To mi pak strašně chybělo. Trvalo mi velmi dlouho, léta, než jsem si zvykl.

Jsem rád, že jsem objevil možnost dělat filmy. Je to dar, když člověk dokáže udělat něco, co třeba některé lidi pohladí na duši. Nebo když svým činem může něco málo udělat pro chápání a respektování přírody. Vždyť si málokdo uvědomuje nebo spíše přiznává, jaké důsledky to může mít, když ekonomický mamon bude nad přírodou stále vyhrávat.

A co vaše duše cestovatele? Kam vás táhne? 

Velké zážitky jsem měl v buddhistických klášterech v indickém Himálaji, v Ladaku. Skamarádil jsem se s mnichy a natočil svůj první amatérský filmík „Den s mnichem“. Rád bych se podíval do Tibetu, ale jelikož jsem tu uvedl do kin film o Tibetu, přesně „Cesta vede do Tibetu“, kde vystupuje ještě 19letý Dalajláma, tak asi vízum do Číny nikdy nedostanu. Tedy pokud tam neskončí komunistický režim.

Mám velké zážitky i z výprav na mořském kajaku. Vznikly filmové kousky jako „Silvestr s kajaky“ nebo „S kajaky po Liparských ostrovech.“ Ten jsem tehdy ale točil bez filmařských ambicí. Filmy se však dostaly do některých televizních programů a na festivaly. Dostaly i nějakou malou cenu. Takže o dovolené se zase vypravit někam na kajaku a nejlépe do severských zemí, tak to bych si fakt přál. 

Z hor je to opět Kavkaz. Nevím, ale mám ho z hor, co jsem poznal, nejraději. Asi je to proto, že tam hodně prší. Tráva tam končí téměř v místech, kde začíná ledovec a v tom je pro mne Kavkaz krásný. Není to jen pole hlíny a kamení. 

A kam vás to naopak absolutně vůbec neláká? 

Před třemi roky jsem byl v zimě asi dva týdny v ruské Samaře. Široká a zamrzlá Volha byla zážitek. Stejně tak pravoslavné chrámy. Ale měl jsem pocit, že se tam čas zastavil v 80. letech. Všude špína, haldy neuklizeného sněhu, puch z autobusů, stará auta ještě bez katalyzátorů. Jen občas nějaký mercedes, prý většinou politiků. Tak po takovýchto místech se mi nestýská, i když je mi líto těch lidí, co tam žijí.

Pokořil jste nejen hory, ale také plátna kin i Lucernu s dokumentem o Krkonoších. Stejně jako se nepovažujete za horolezce, nepovažujete se ani za filmaře? Stojíte přece za tak velkým a krásným projektem.

Film Jizerky přichází po úspěšném snímku Krkonoše.

Zdroj:

Viktor Kuna

Být filmařem by asi znamenalo se tím také umět uživit. To ale takovými dokumenty nejde. Filmy Krkonoše a Jizerské hory jsem natočil bez podpory státních institucí, jako třeba ČT nebo fondu kinematografie. Obětoval jsem tomu téměř všechen volný čas. Sponzoři byli. Kromě Skupiny ČEZ ale spíše lokální firmy nebo Liberecký kraj a města.

Potěšilo mne, že o Krkonoše byl velký zájem v německých kinech. Lidé jsou tam asi více přesyceni komercí a i německé programy jsou na tom lépe než české. V německé televizi jdou opravdu ve velkém počtu kvalitní dokumenty. Už vůbec nemluvě o tom, jak kvalitní je tam i zpravodajství a podobně.

Teď jde do kin váš další film. Tentokrát o Jizerských horách. Čím vás tak uchvátily?

Především asi tím, že je tam spousta vzácné a krásné přírody, kam ještě zatím žádné cesty nevedou. Jejich mokřady jsou poslední ostrůvky pradávné původní přírody. Díky jejich chladu se tam dosud uchovávají vzácné chladnomilné rostliny. Je velký rozdíl mezi Krkonošemi a Jizerkami. Ten se nám snad podařilo zachytit. Točili jsme také na polské straně hor, i v podzemí a s potápěči. Zkrátka, přijďte se podívat, jak lidé hory mění, a pojďme je chránit. Městských nebo příměstských parků máme již dost.

Ve filmu se představí horská fauna...

Zdroj:

Viktor Kuna

A nemine vás ani jizerskohorská flóra.

Zdroj:

Viktor Kuna

Děkuji za rozhovor!