Veronika Marčíková rozhovor
Cestovatelka, digitální nomádka, web designerka a grafička. A stejně tak aktivní spisovatelka, která svoje postřehy z cest předává online i offline – prostřednictvím svých publikací. Pojďte se s ní seznámit!
Verča už má na kontě jednu knížku – Zažít svobodu každý den aneb 800 km pěšky do Santiaga, ve které předává praktické tipy a triky všem poutníkům, kteří by tuhle cestu tady rádi absolvovali.
Právě teď je v předprodeji její druhý spisovatelský počin – Příběhy z Camina. Tentokrát zájemce provádí po trase Camino Primitivo, na níž ušla 400 kilometrů a vyslechla si desítky inspirativních životních příběhů dalších poutníků.
Kromě chytlavého vyprávění se autorka (nepřekvapivě) postarala i o grafickou stránku knihy a vytvořila pro ni i autorské ilustrace.
Vydání knížky můžete podpořit i vy! Stačí jít na donio.cz/kniha-pribehy-z-camina , kde si můžete knihu zakoupit v předprodeji nebo si vybrat jednu z odměn s autorským designem.
A teď už k autorce!
Verčo, lidi tě na netu a sociálních sítích najdou pod „značkou“ Veronika on the Road. Koho tvoje profily můžou zaujmout, kdo by je měl sledovat?
Profil může zaujmout každého, kdo má rád cestování a inspirativní příběhy. Občas sdílím tipy na netradiční místa, která navštívit, dělím se o různé tipy na cesty nebo vtipné historky z mých cest.
Vím o tobě, že jsi absolvovala cesty, na které si jen tak někdo netroufne. Které výpravy pro tebe byly nejhezčí nebo nejzajímavější a čím?
Každá byla svým způsobem speciální. Připadá mi, že čím větší krok z komfortní zóny, tím je ta cesta speciálnější a víc mě posune. Moc ráda vzpomínám na výpravy autostopem a všechny mé poutní cesty do Compostely – tam člověk potká tolik inspirativních lidí a vyslechne si tolik zajímavých příběhů, až to vydalo na dvě knížky.
Kterou svou cestu bys označila za nejneobvyklejší?
Z poslední doby mě napadá autostop s kamarádkou, kdy jsme z Olomouce stopovaly na svatbu přátel v Itálii. Měly jsme na to tři dny, ale zvládly jsme to!
Berou v dnešní době vůbec ještě stopaře?
Samotnou mě to překvapilo, ale berou. Letos jsme s kamarádkou průměrně čekaly na auto asi 5–10 minut, a šlo to dokonce i v Itálii, která je považovaná za jednu z nejtěžších zemí na autostop obecně.
Stopovala jsi někdy i sama?
Ano, několikrát. Sama jsem například procestovala stopem Izrael a Palestinu – je to tam běžné a narazíš tam i na speciální místa pro stopaře. Sama jsem pak taky stopovala část cesty na start Camino Primitivo, kde jsem mimo jiné zažila i nejkratší autostop v životě – ale o tom víc v knížce…
Zmínila jsi, že jsi stopovala i sama – to se nebojíš? Máš nějaké tipy pro bezpečný autostop?
Obecně je bezpečnější stopovat s někým, a to taky preferuju. Pravidlem číslo jedna u autostopu je dát na svoji intuici. Máš pár vteřin na to rozhodnout se, jestli do auta nasedneš. Pokud se ti na řidiči něco nepozdává, do auta nenasedej.
Například teď v Itálii jsme se asi dvakrát vymluvily, že jedeme jinam, jen proto, že jsme z řidiče neměly dobrý pocit. Ale to byla spíš výjimka – v 99 % případů jsou řidiči naprosto úžasní.
Jaká byla nejneobvyklejší jízda, kterou jsi na stopu zažila?
Ve Francii nám jednou zastavila sanitka, která zrovna neměla pohotovost. Chtěly nás vzít i motorky na Tour de France, ale zrovna se nám vařila na vařiči voda na kafe, tak jsme musely odmítnout. (smích)
Dostala ses někdy do situace, kdy sis pomyslela jen „já chci domů“? A pak jsi ji začala řešit, protože ti nic jiného nezbylo…
Napadá mě třeba situace, kdy jsem dojela stopem do Tel Avivu – řidička mě vyklopila přímo na adrese, kde měl být můj hostel. Bohužel jsem až na místě zjistila, že se ve městě nacházejí dvě ulice se stejným názvem a že jsem asi 7 kilometrů od správné adresy. Neměla jsem data a přestala mi fungovat offline Google mapa. Naštěstí jsem měla ještě další aplikaci na mapy, kterou mi doporučili místní – ale až tehdy jsem zjistila, že je celá v hebrejštině. Nakonec jsem chytla v nedalekém kebabu Wi-Fi, ale Google mapy se mi rozjet nepovedlo. Byla už noc a byla jsem úplně zoufalá. Zachránila mě až kamarádka, která mi napsala: „Jak se máš?“ Tak jsem jí odpověděla: „No, vlastně jsem se tak trochu ztratila v Tel Avivu.“ Dopadlo to tak, že mi poslala screenshoty cesty na hostel a díky tomu jsem se tam dostala.
Anebo mě napadla situace, kdy jsem došla sama do základního tábora Everestu a do 5 500 metrů na vyhlídkový bod Kala Patthar a následně jsem dostala menší výškovku. Celou noc to ze mě šlo všemi směry a bylo mi příšerně. Další den jsem okamžitě sestoupila do nižší nadmořské výšky a vzala si pár dní volna. Naštěstí to pomohlo a nešlo o nic vážnějšího.
Jak cestuješ? Jak se přesouváš, kde spíš? Vsázíš na low-cost cestování, nebo si dopřáváš pohodlí až luxus?
Jak kdy. Samozřejmě občas volím leteckou dopravu nebo autobus, ale moje srdcovka je autostop. Nejde ani tak o ušetření, jako spíš poznávání zajímavých lidí – často zastavují cestovatelé, kteří dřív takhle taky cestovali, ale i lidé, kteří berou stopaře poprvé. Jedno mají ale společné – jsou otevření, ochotní a přátelští. Jeden starší řidič z Maroka nám například hned po vysazení sám stopl další auto, to bylo kouzelné.
Většinou sázím spíš na low-cost, ale třeba v Jihovýchodní Asii máš pro sebe za 400 Kč na noc celý luxusní byt a za 25 Kč oběd, takže tam se člověk může trochu rozšoupnout.
Kdybys měla zmínit jedno jediné konkrétní místo na světě, které ti naprosto učarovalo, co by to bylo a proč?
Bude to znít trochu jako klišé, ale nejvíc mě asi oslovilo Bali, kde jsem strávila dva měsíce jako digitální nomád. Moc se mi tam nejdřív nechtělo kvůli davům turistů, ale nalákali mě přátelé, kteří už tam byli, a musím přiznat, že Bali je úžasné. Když jedeš mimo sezónu, není to tam tak narvané, a pořád se tam dá najít spousta nádherných, neprofláknutých míst.
A tvůj nejsilnější zážitek z cest?
Je jich víc. Na pouti do Compostely se mi vždycky podařilo najít vnitřní klid, to byl úžasný pocit. Anebo když jsem po letech sebrala kuráž vyrazit opět na delší cestu – na pár měsíců sama do Jihovýchodní Asie. Překonat svůj strach a vydat se svým snům naproti bylo k nezaplacení.
Cestuješ spíš sama, nebo s někým?
Většinou sama – připadá mi, že je tak člověk otevřenější k poznávání nových lidí. Ale když je dobrá společnost, nebráním se ani cestování s někým.
A když cestuješ sama, nemáš strach?
Nemám. Popravdě, mám větší strach, když jdu v noci po ulici v Česku. Například v Asii jsem se cítila mnohem bezpečněji.
Jak tě napadlo o svém 800 kilometrů dlouhém putování do Santiaga napsat? Věděla jsi hned od začátku, že budeš chtít předávat zkušenosti, nebo jsi k tomu dospěla až cestou?
V plánu jsem to neměla – u první ani druhé knížky. Inspirativních příběhů ale začalo být tolik, že mi přišla škoda se o ně nepodělit – aspoň na sociálních sítích. Příspěvky měly velké ohlasy a začaly mi chodit dotazy, jestli bude druhá knížka. No a nakonec byla, i když jsem k tomu došla až časem.
Vzpomeneš si na nejpřekvapivější moment právě z téhle cesty?
Z Camino Primitivo jsem navázala pěšky až k oceánu do města Finisterre – o tom píšu v knížce taky. A ve Finisterre jsem potkala úplnou náhodou svoji kolegyni z bývalé práce v Londýně, která absolvovala jinou trasu Camina. Ani jedna neměla ponětí, že ta druhá je na pouti taky. Svěřila se mi, že na mě na cestě hodně myslela, protože ji trápilo, že se ke mně párkrát nezachovala hezky a chtěla se mi někdy osobně omluvit. Bylo to neuvěřitelné. A zdaleka to není jediný zázrak, který se mi tam stal.
Čím je trasa Camino Primitivo, která hraje ve tvé druhé knížce velkou roli, zvláštní?
Říká se, že jde o jednu z nejkrásnějších tras do Compostely. A taky nejnáročnějších. Většina cesty vede přes Kantaberské pohoří, ale stojí to za to. Další zvláštností je to, že poutnické ubytovny se tu nacházejí každých zhruba 15-25 kilometrů od sebe, což je větší vzdálenost než u jiných tras. Potkáváš tu tak zpravidla pořád stejné poutníky, takže se z nás časem stala jedna velká parta. Nevydržela celou cestu, ale nebudu spoilerovat. (smích)
Jak jsi začala zpovídat ostatní poutníky? A chtělo se jim do toho?
Nikoho jsem zpovídat nemusela, lidé se mi otevírali sami. Na pouti je úžasná právě ta poutnická otevřenost – začnou se ti otevírat i lidé, které jsi sotva potkala.
Dokážeš vybrat vyposlechnutý životní příběh, který tě nejvíc oslovil?
Napadá mě třeba příběh padesátileté Tchajwanky, která poprvé vyjela do zahraničí – sama, se skoro žádnou znalostí angličtiny a s vážnějšími zdravotními problémy, kvůli kterým mohla ujít jen zhruba 8 kilometrů denně. Přes to všechno do Santiaga došla. Je pro mě velkou inspirací, že krok za krokem je možné opravdu všechno.
Ale těch příběhů je spousta – potkala jsem třeba starší paní, která se na pouti zázračně uzdravila, bohatého finančníka, který od základů změnil svůj život a vydal se dobrovolničit do Španělska, anebo ženu, která ve 44 letech potkala na Caminu svou životní lásku.
Komu se budou Příběhy z Camina líbit? Komu takhle knížka udělá radost třeba jako dárek?
Knížka je určená nejen pro ty, které tato cesta láká nebo se chtějí ve vzpomínkách vrátit na Camino, ale taky pro ty, kteří nemůžou cestovat nebo k tomu hledají odvahu. Sama jsem část knížky napsala v době, kdy jsem ze zdravotních důvodů nemohla cestovat, a psát o této pouti byl stejný pocit, jako bych ji šla znovu. Knížka ale slouží i jako inspirace na každý den – je zajímavé pročítat životní příběhy lidí, co se na pouť vydali, a sledovat, jak je cesta mění a co se díky ní naučili.
Co bys řekla lidem, kteří by se rádi vydali na proslulou pouť do Santiaga, ale zatím nesebrali odvahu?
Nejčastější obavou, se kterou se mi lidé svěřují, je to, že neumí moc anglicky. A pak jsou překvapení, že na cestě potkají spoustu poutníků, kteří jazyk neovládají vůbec – a zjistí, že to vlastně vůbec nevadí. S aplikací Google překladač se člověk dorozumí všude.
Ani věk není překážkou – potkala jsem hodně lidí, kterým bylo i přes 80 let, a šli to už poněkolikáté. Takže bych jim vzkázala, ať se tímhle nenechají odradit.
A ještě jednu věc – ať na sebe netlačí. Říká se, že člověk pocítí, když je ta správná chvíle vydat se na pouť. Takže bych tomu nechala volný průběh, člověk často pozná sám, kdy ho Camino „zavolá.“
A na závěr – jaká tři slova tě napadnou, když se řekne „cestování“? A vynecháme svobodu…
Uf, ne svoboda? Tak to bude těžké. (smích) Napadá mě: setkávání, lehkost, život – protože jak se říká, život začíná tam, kde končí komfortní zóna.
Verča na svůj web láká nejen na knížky a tipy pro poutníky a cestovatele, ale třeba i na stylové cestovatelské zápisníky a další designovky. Tak kdo ještě nemá dáreček (nejen) k Vánocům pro svého blízkého cestovatele?
Kde můžete Verču sledovat?
Autorský článek