opuštěné městečko Craco
Že je nějaký region chudý, rozhodně neznamená, že nemá oku zvídavého turisty co nabídnout. Na jihu Itálie najdete neochvějný důkaz.
Tím chudým regionem teď máme na mysli Basilicatu. Zatímco na severu Itálie jsou dechberoucí hory a úchvatné průsmyky, víceméně uprostřed ohromující Řím a na samém jihu dovolenkový ráj v Kalábrii nebo úplně jiný svět na Sicílii, Basilicata jako by stála maximálně tak za přehlédnutí.
Přitom by to byla škoda. Nabízí totiž řadu míst, kde turista nepřestává žasnout, i když se sem třeba dostane úplnou náhodou. Ačkoli působí vážně nehostinně a vyprahle, o dobrodružství tady nemusí být nouze. Zvlášť pokud s oblibou poznáváte opuštěná města a místa.
Tím nejznámějším je nejspíš Matera, jejíž stará část je nefalšovanou výpovědí o zdejší historii – ať už mluvíme o těch nejstarších jeskynních obydlích, nebo o těch „o něco modernějších“ (Sassi di Matera) ve východní části města, tesaných do skály, kde pospolu uvnitř žili lidi i se svými hospodářskými zvířaty – a teď se podržte – ještě v 50. letech 20. století.
O Materu je dneska mezi turisty velký zájem, projít se starou částí je úžasný a nezapomenutelný zážitek. Stačí ale jen zajít za roh a už jste v živém městě. Oproti tomu Craco…
Craco připomíná spíš Pentedattilo v Kalábrii. Je naprosto opuštěné, jak kvůli zdejší neúrodné půdě, tak kvůli nepříznivým přírodním vlivům (konkrétně kvůli zemětřesení) a taky kvůli snaze o pokrok.
Ještě v 19. století tady žilo asi 2 000 lidí, na konci 50. let 20. století přišlo zemětřesení a následovaly sesuvy půdy, k nimž ale pravděpodobně přispěla vadná vodovodní síť a kanalizace. V roce 1963 pak úřady nařídily vystěhování obyvatel nedaleko odsud – do nově vystavěné části obce Craco Peschiera. Po zemětřesení v roce 1980 už Craco opustili úplně všichni.
Přitom tohle místo nejspíš mělo své obyvatele už v 8. stol. př. n. l. Ví se taky, že kolem roku 450 n. l. v oblasti pobývali Řekové. V polovině 16. století mělo město nejvíc obyvatel ve své historii, a to 2 590. Zhruba o století později se oblastí „prohnal“ mor a zabil stovky zdejších lidí (a údajně se to nestalo jen jednou).
K tomu tu taky v 19. století řádily celé bandy zlodějů, které místním skutečně znepříjemňovaly život, a politické nepokoje nikomu na klidu taky nepřidaly.
Když v roce 1861 došlo ke sjednocení Itálie a země začala uhánět kupředu, tohohle města se to tak nějak nedotklo – to dál zůstávalo v minulosti, ať už šlo o řešení kanalizace (a tak fekálie končily na políčkách), elektřinu (která tu nebyla a jen tak být neměla), nebo o občanskou vybavenost (žádné lékaři, žádné školy).
K tomu připočtěme, že místní se tady nedokázali živit jinak než dřív – prostě dál dřeli na polích, která ale ztrácela svou úrodnost, takže opravdu se zajistit bylo čím dál obtížnější. Není proto divu, že asi polovina obyvatel po skončení 1. světové války „pláchla“. A nezastavila se zrovna blízko, namířila si to do Spojených států.
Potom tedy chytré hlavy seznaly, že by bylo vhodné pro místní něco udělat, aby se město nevylidnilo úplně. Došlo tedy k rozsáhlým úpravám, demolicím a inovacím, které ale ve výsledku napáchaly víc škody než užitku – fatálně poškodily návaznost a propojení budov, takže když se přidalo zemětřesení, nemohlo to dopadnout jinak než totální katastrofou.
Na počátku 60. let 20. let se inspekce dala do průzkumu, kde kdo udělal chybu, a zjistilo se třeba to, že dělníci tady vyloženě odbyli práce na vodovodní síti, na které by se prasklin a jiných netěsností nedopočítal ani ten nejlepší matematik.
Asi 1 800 tehdejších obyvatel bylo přesídleno do Craco Peschiera, kde přežívali v improvizovaných podmínkách. Život v opuštěných kasárnách příliš veselý nebyl, ale až do počátku 70. let se mluvilo o rozsáhlé rekonstrukci původního města, po níž se budou moct všichni vrátit nahoru na kopec.
Jenže tehdy přišly naprosto destruktivní deště, které město zase poškodily, a na konci roku 1980 jeho osud zpečetilo silné zemětřesení. Potom už nemohla být o návratu ani řeč.
Craco rozhodně nepřehlédnete. Stojí na 400 metrů vysokém útesu a na tom nejvyšším místě bylo samotné centrum města. Celé to bylo strategicky výhodné, jen tak z plezíru ho na kopci nikdo nevybudoval.
Jakmile sem dojdete, ocitnete se mezi ruinami středověkých staveb. Jednou z nich je kostel zasvěcený sv. Nicolovi Vescovo (patron města) ze 14. století, spatřit tu můžete i kapli zasvěcené Panně Marii a dva paláce.
Zážitkem je ale už samotná procházka kamennými uličkami, a pokud rádi fotíte, jen tak se vám odsud nebude chtít odejít. Náměstí, které je dneska prázdné, dřív ožívalo díky trhům. S trochou fantazie si tehdejší ruch určitě dokážete představit.
Craco ale navzdory své opuštěnosti čas od času přece jen ožije. Nejednou sehrál tu nejdůležitější roli při natáčení filmu, seriálu nebo třeba hudebního klipu. Vidět jste mohli třeba ve filmu Umučení Krista (2004) nebo Quantum of Solace (2008), francouzská folková skupina Ödland tu natočila videoklip ke své písni Santa Lucia.
Předpokládáme ale, že jste spíš nadšený turista než filmový štáb vyhlížející ty nevhodnější kulisy pro nový film. Proto vás musíme upozornit, že do města se můžete vydat jen s průvodcem (a s helmou na hlavě). Pořádají se sem například výpravy z Matery, která je odsud vzdálena asi hodinu jízdy autem.
Použité zdroje: