Hl. fotka sfinga

Je to žena, nebo muž? Kolem egyptské sfingy krouží mnoho pochybností a její pohlaví je jedno z nich. Především však nevíme, kdo ji postavil a jaký je její účel. Nebo to víme? Dozvíte se to mezi dalšími zajímavostmi v našem článku.
Velká sfinga – největší monolitická socha na světě – je jedna velká neznámá. Vždyť ani dnes v 21. století nevíme, jakým jménem ji staří Egypťané nazývali nebo před kolika lety ji její stavitelé vytvořili. Přinášíme vám největší zajímavosti
Dle klasického řeckého mytologického bájesloví je sfinga bytost s tělem lva, orlími křídly, hadím ocasem a ženskou tváří. Sfinga v Gíze nemá křídla ani hlavu ženy, ale muže. Takže se de facto jedná o lva s lidskou hlavou a ocasem (vede kolem pravé zadní tlapy), která podle jedné teorie o příčině výstavby díla může být odrazem tváře faraona Radžedefa.
Jen si to představte, že i dnes by měla zeleně smaragdové oči, rudě červenou tvář a nemes (pokrývku hlavy) z jasně modrých a zlatavých proužků. Podle mnoha egyptologů tomu tak opravdu bylo. Barva po několika tisíciletích zmizela.
Některé nalezené kusy plnovousu jsou dnes k vidění v Britském muzeu v Londýně a Káhirskému muzeu.
Určit její stáří? Nemožné!
Dlouhou dobou se mělo za to, že byla postavena ve 3. tisíciletí př. n. l. K mnohem vyššímu věku Velké sfingy se přiklání i kontroverzní okultista René Adolphe Schwaller de Lubicz (přes 20 let studoval umění a architekturu starověkého Egypta), ale překvapivě i renomovaný profesor geologie na bostonské univerzitě Robert Schoch (dle něj za erozi na těle Sfingy může spíš voda než vítr a písek; to by její staří posouvala daleko dále do doby, kdy oblast, především co se týká vody, vypadala trochu jinak).
Americký archeolog Mark Lehner a egyptský archeolog Zahi Hawass navíc ještě celou nejasnou teorii o stáří sfingy řádně okořenili teorií o tom, že socha měla být původně ještě větší, než jak ji vidíme dnes.
Jde o památník faraona? To byl první archeologický závěr, jenž se nabízel. V podstatě platí dodnes. Ale jedno je jistě jasné, a to že v tak vyspělé kultuře jako byla ta egyptská, skrývaly věci často vícero významů (vezměme si třeba několikerý význam jednoho egyptského hieroglyfu).
Proto vyvstaly i dohady o tom, že Sfinga fungovala jako astronomická pomůcka pro označení vycházejícího Slunce v den jarní rovnodennosti ve věku Lva (cca 10 450 př. n. l.), které protínalo přesně i souhvězdí Lva a byla tak jeho domem. Na tuto neuvěřitelnou shodu upozornili Robert Bauval a Graham Hancock. Aby tajemstvím okolo Sfingy a jejího účelu nebyl konec, podle staré egyptské pověsti dokonce Sfinga střeží místo, kde prý leží tzv. počátek času.
Velký (byť fyzickým vzrůstem malý) Napoleon viděl Sfingu ještě pohřbenou v písku až po její krk. První vykopávky proběhly až 20 let po napoleonském tažení Egyptem, a to v roce 1817, kdy byla odkryta hruď sochy pod vedením kapitána Giovanniho Caviglia. Víc mu nedovolilo obrovské množství písku a omezené technické možnosti.
Napůl úspěšně si vedli i Auguste Mariette a Gaston Maspero, každý odkryl jen zlomky. Z písku sochu definitivně dostal egyptolog Emil Baraize, který v roce 1936 odhalil i samotnou základnu Sfingy.
Ustřelený nos od Napoleona je mýtus
Jak naznačuje titulek, opravdu se nejen mezi francouzskými vojáky šířila historka o střelbě Napoleonových vojáků na obličej sochy při tažení Egyptem, ale není to pravda. Jsou totiž dochovány obrazy tváře z dob před Napoleonem,na nichž Sfinga také nos nemá.
Egyptský historik al-Makrízi píše, že za zničení nosu byl odpovědný jeden súfijec v 15. století, kterého velmi pobouřilo, že prostý egyptský lid ji tolik uctivá, připisuje jí božské vědomí a blahodárný vliv na hospodářství.
Traduje se, že pod sochou se nacházejí celé spletité sítě podzemních tunelů, kterou jsou propojené i s nedalekými pyramidami (a dokonce i Síní záznamů s informacemi o bájné Atlantidě). Tak věštil „spící prorok“ a nejznámější jasnovidec minulého století, Američan Edgar Cayce. Doslova tvrdil, že průchod do záznamové komory je z pravé přední tlapy sochy.
To, že Sfinga pod svým břichem nic neskrývá, se velmi intenzivně snažil prokázat výše zmiňovaný archeolog Mark Lehner s jeho týmem (to se psal rok 2010).
Díky vysokému stáří (větru a písku) se na Sfinze podepisuje stále více zub času. V roce 1980 se do jejího poničeného těla přidalo více než 2000 nových vápencových bloků a chemikálie, které měly zabránit zhoršování stavu sochy. Paradoxně se ale tím ještě více k destrukci přispělo. Za dalších 8 let se začalo rozpadat levé rameno.
Vytrvalý vítr, smog z nedaleké Káhiry a vlhkost jsou hlavní potíže, kterým v současné době egyptští památkáři čelí. Aby nás Sfinga mohla dál fascinovat svými tajemstvími, musí neustále bojovat s neúprosným chrupem času.