3 000 dnů dlouhé „školení“

V Japonsku se ještě během 19. století mniši zaživa mumifikovali. Na pováženou ovšem bylo, že smrtelný rituál sokushinbutsu nepovažovali za zdlouhavou a bolestivou sebevraždu, ale naopak za cestu k osvícení a důkaz náboženského zapálení. Úřady sice rituál zakázaly, těla mumifikovaných Japonců ale stále vystavují v chrámu Dainichi. A jsou prý v překvapivě dobrém stavu. Jak je to možné?

Jako první přišlo na řadu jídlo

Aby ze sebe japonští mniši z buddhistických sekt skutečnou mumii udělali, museli absolvovat „školení“, které trvalo 3 000 dnů. Navazovalo na rituál jistého mnicha Kúkai ze sekty Pravého slova Šingon, který věřil v duchovní růst skrze tělesnou bolest. Samotný obřad trval několik let a začínal obdobím, kdy mnich jedl jen ořechy a semena a podstupoval přísná fyzická cvičení, aby se zbavil tuku.

Tělo, které bylo jedovaté i pro červy

Ani dalších tisíc dnů si příliš nepolepšil, protože mohl konzumovat pouze kořínky, šišky a kůru stromů. Vodu přijímal jen z toho, co mu napršelo do úst při memorování manter. K tomu popíjel čaj plný jedu, který vedl ke zvracení a ztrátě tělesných tekutin. Jeho popíjení mělo navíc ještě jeden efekt – tělo mnicha se stalo tak jedovatým, že bylo zcela chráněno proti červům.

Mumifikace je stará doslova jako lidstvo samo.

Zdroj:

foto: Shutterstock

Duše už měla „sbaleno“

Poslední část „školení“ trvala dalších tisíc dní. Během nich už nebyl mnich zcela při vědomí a jeho duše měla v podstatě „sbaleno“. Tělo mnicha ale k mumifikaci ještě rozhodně připraveno nebylo. I když v důsledku dehydratace a extrémního půstu přišlo o tuk a tělesné orgány se, alespoň teoreticky, zmenšily, do závěrečné fáze mu zbývala ještě dlouhá a nesmírně krutá cesta.

Kobka s brčkem

To nejdůležitější rozhodnutí ale mělo teprve přijít. Mnich se, za vydatné pomoci okolí, přesunul do temné kobky s mřížovanou podlahou, kde mohl pouze sedět v pozici lotosového květu. Tím si pojistil, že půst nepřeruší. Odhodlání k nejvyšší oběti pak stvrdil tím, že v kobce zůstal pohřbený pod nánosem uhlí a kamení. S okolním světem ho spojovala jen širší bambusová trubička, přivádějící vzduch a tu a tam pár kapek jedovatého čaje. Komunikaci mu zajišťoval malý zvoneček, jímž mohl dát bratrům na povrchu vědět, že je stále naživu. A to (zejména pro něj) nebyla dobrá zpráva.

Když zvoneček utichl…

Nekonečné stovky dní temnoty, meditace a hladovky byly dost dlouhý čas na to, abyste změnili názor na život a podobu vlastního skonu. V této fázi rituálu už ale nebylo cesty zpět. Ve chvíli, kdy zvoneček utichl, s otevřením kobky nikdo nepospíchal. Souvěrci „pro jistotu“ počkali dalších tisíc dnů a poté konečně otevřením kobky zhodnotili, zda byl adept sebemumifikace hoden. Jestliže uvnitř našli vyschlé tělo, zcela netknuté nenechavým hmyzem a bez patrných známek biologického rozkladu, bylo dosaženo nirvány a tím i zamýšleného cíle. To však mnohdy zcela nedobrovolně a za neskutečného utrpení.

Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2 a zdroj 3.