Upozornění: Veškeré níže popsané skutečnosti vychází čistě z mé osobní zkušenosti, nejde o univerzálně platné pravdy, a mohou být tudíž v rozporu s osobními zkušenostmi jiných jedinců postavených do totožných či podobných situací. Děkuji za pochopení!

• Gaidžin musí znát sumimasen
• Japonce nezajímá, že smrkáte na veřejnosti aneb několik kulturních překvapení
• Japonec angličtinou nevládne… Nebo snad ano?
• I mistr tesař se někdy utne
• It’s the little things in Japan

Z 1. dílu už víte, že se pár let učím japonsky a o něco déle nasávám japonskou kulturu jako celek. A díky tomu samozřejmě vím, co od Japonců čekat… Až do chvíle, kdy udělají něco, co nečekám.

Gaidžin musí znát sumimasen

Teď nejspíš vůbec nevíte, co jste to právě přečetli. A pokud víte, gratuluji, zvládli jste základ japonské komunikace! Nejvtipnější na tom je, že to ani není taková nadsázka.

Když jedete do zahraničí, zpravidla se vám vyplatí umět pár slov v daném jazyce. Napadá mě:

děkuji* / arigató gozaimasu
dobrý den / konničiwa
dobré ráno / ohajó gozaimasu
tohle, prosím (při objednávání v restauraci) / kore onegaišimasu
ano / hai
ne, děkuji / daidžóbu desu
*(používá se i jako rozloučení, když opouštíte obchod nebo restauraci)

No a pak je tu sumimasen. Zaručuji vám, že v Japonsku uslyšíte nejvíc právě tohle, protože sami Japonci ho dle mého bezděčně nadužívají. Zpravidla se sumimasen překládá jako „promiňte“, jeho použití je ale o něco univerzálnější. Příklady použití sumimasen:

1. Omluva / když někomu šlápnete na nohu, přijdete pozdě nebo přeskočíte frontu
2. Oslovení / když voláte na obsluhu v restauraci nebo kdykoliv, když chcete oslovit jiného člověka
3. Poděkování / když vám někdo otevře dveře nebo vás pustí sednout v metru, když dostanete dárek nebo vám někdo pomůže

První dvě užití jsou pro Čecha asi celkem jasná, třetí je trošku zvláštní – a určitě není špatně, pokud v takové situaci řeknete arigató gozaimasu! V japonské mentalitě je užití sumimasen ve třetím případě myšleno jako „promiňte, že jste mi museli věnovat svůj drahocenný čas, jsem vám vděčná“.

Z lingvistického hlediska je to také zajímavý výraz. Sloveso sumu znamená skončit a sumimasen je jeho záporný tvar, takže doslovně přeloženo znamená „neskončila jsem“. Přijde vám to podivné? Není. Japonský mluvčí tím vyjadřuje, že vůči druhému pociťuje závazek, protože mu působí potíže, a tento pocit závazku přetrvává čili je neukončený.

Čtěte také

Japonská kuchyně vyniká chutí i vzhledem. Zvládnete sníst fermentované sójové boby s neobvyklou konzistencí a vůní?

Slovo gaidžin jsem do nadpisu přihodila jako perličku, protože to pro změnu bylo naše nadužívané slovo. Gaidžin jste vy, já a kterýkoliv jiný nejaponec pohybující se v Japonsku. Zkrátka cizinec. Někde jsem četla, že má spíš lehce negativní konotaci, což je dost dobře možné, protože zvýšený výskyt xenofobie v japonské společnosti asi nikoho nepřekvapí. Navíc „gaidžin“ (dosl. „cizí člověk“) je zkrácenina stylově neutrálního slova gaikokudžin (dosl. „člověk z cizí země“), takže jde o méně slušný výraz.

Na druhou stranu, Japonci se netají svou láskou k jazykové úspornosti. Ať tak či tak, my výraz gaidžin používali pořád; když nám ostatní turisté zacláněli na fotkách, byli to „pitomí gaidžini, co neumí uhnout“, když jsme si omylem stoupli na eskalátoru vpravo místo vlevo, byli jsme jen „hloupí gaidžini, co nerozumí japonským mravům“, a v neposlední řadě, jak sám sebe komentoval můj partner, když přiznal, že nejvíc se mu líbil Zlatý pavilon: „Typický bílý gaidžin – jde po zlatu.“

Zlatý pavilon – no nešli byste po něm taky?

Zdroj:

Kristina Koudelková

Japonce nezajímá, že smrkáte na veřejnosti aneb několik kulturních překvapení

V minulém díle jsem se chvástala, jak na mě nepřišel kulturní šok, protože přece japonskou kulturu znám. Nicméně ať ze sebe nedělám neomylnou japanistku: některé věci mě i tak zaskočily. Byl to svým způsobem tak trochu převrácený kulturní šok; namísto toho, aby mě překvapily věci, které nečekám, mě překvapila absence věcí, které jsem očekávala.

Není „Čotto…“ jako „Čotto.“

Tím největším šokem byla asi japonská ráznost. Japonci jsou proslulí svou slušností, neustálým omlouváním se i tím, že neříkají slovo „ne“. Moje učitelka japonštiny (rozená Japonka) mi několikrát přímo řekla (a ještě víckrát nepřímo demonstrovala svým chováním), že Japonci de facto trpí, když vás musí odmítnout. Namísto „ne“ používají slovo „čotto…“ (doslovně „trošku“), které nechají vyznít do ztracena omluvným tónem, čímž naznačí, že to, co po nich chcete, jim není zcela vhod.

Jsem na toto omluvné, měkce a s rozpačitým úsměvem pronesené „čotto“ zvyklá a připravená vždy reagovat s usměvavým „sumimasen“. Hned první japonský večer jsem pobíhala po Ósace a pokoušela se sehnat nějaký roztomilý bloček, do kterého bych mohla sbírat nádražní razítka. Protože papírnictví bylo obří a do zavíračky zbývalo málo času, dodala jsem si odvahy a zavolala na procházejícího zaměstnance: „Sumimasen!“ Ani nezpomalil, podíval se na mě tvrdým pohledem, rázně mi dlaní udělil stopku a pevně pronesl úsečné: „Čotto.“ A šel dál.

Stála jsem tam jak opařená a měla pocit, jako bych něco provedla. Kde je moje rozpačité, usměvavé, omluvné „čotto“, které znám? Co byl zač tenhle militantní povel? Je moje existence omyl? Zaměstnanec se po chvilce vrátil a pomohl mi bloček najít, dokonce byl i výrazně vřelejší; šok už to ale neumírnilo a jeho prudké „čotto“ mě strašilo ve snech ještě po týdnech.

Čtěte také

10 zajímavostí o Japonsku, které jste (nejspíš) nevěděli

O japonských vlacích

Japonsko celosvětově proslulo včasností – zejména na železnici, kde vlaky údajně jezdí na vteřinu přesně. Zvažte proto mé překvapení, když jsme poprvé přišli na perón v očekávání brzkého zjevení vlaku z Ósaky do Himedži, a namísto toho nás uvítalo půlhodinové zpoždění. A cestou zpátky ještě jednou!

Bylo to sice nejdelší zpoždění, které nás během pobytu v Japonsku potkalo, ale rozhodně ne jediné. Ano, rychlé vlaky typu Šinkansen nebo Limited Express nejspíš přijedou v 99 % včas. Ale pro lokálky proslulý výrok o včasnosti vážně neplatí.

Když už jsme u těch vlaků, o Japoncích se proslýchá, že ve vlacích (nebo v metru) vůbec nemluví a že byste mohli slyšet spadnout špendlík na zem. To také není tak úplně pravda. Co pravda je: v japonských vlacích (a metru) se netelefonuje, tečka. Vozy jsou rozhodně tišší než ty v Česku, většina lidí kouká do telefonů nebo čte (noviny, knížky, mangu). Ale mluvení není tak vzácné, vlastně myslím, že jsem při každé jízdě slyšela alespoň jednu dvojici, která si více či méně tlumeně povídala.

Čtěte také

Extrémní kuchyně: Jakmile kousnete do téhle sušenky, hmyz budete ze zubů vybírat pěkně dlouho

Popotahování je fuj. Nebuďte jako Japonci

A víte, co ještě se o Japoncích proslýchá? Že nesmrkají na veřejnosti. To je velká pravda. Japonec na veřejnosti by se radši upopotahoval k smrti, než aby vytáhl kapesník. Viděla jsem dokonce článek, který označil smrkání na veřejnosti za morální zločin! Proto, když se mi v půlce výletu spustila z té ustavičné klimatizace lehká nudle, jsem byla docela zoufalá – popotahování nesnáším.

Nějakou dobu jsem se snažila, ale pak už jsem musela poraženecky vytáhnout kapesník, velice krátce, tiše, diskrétně smrknout, se smrtí v očích se poplašeně rozhlédnout v očekávání znechucených, zděšených, odsouzení plných pohledů; jen abych zjistila, že na mě vůbec nikdo nekouká a všem je to úplně jedno.

Následovalo provádění experimentu, kdy jsem tento postup několikrát opakovala, vždy vnitřně rozechvělá očekáváním japonského znechucení; a vždy se stejným výsledkem. Japonce nezajímá, že smrkáte na veřejnosti; pokud tedy netroubíte jako dechový orchestr. Přesto doporučuji smrkat s obezřetností.

Čtěte také

Šílený rituál sokushinbutsu: Mniši ze sebe dělali mumii dobrovolně během školení, které trvalo 3 000 dní

Do Japonska bych se klidně vrátila jen proto, abych si tam mohla dojít na záchod

Z japonských toalet už se v tuto chvíli stal internetový meme, a právem; skutečně jsou takové, jak je lidé na sítích líčí. Čisté, pohodlné, navržené tak, aby vás hýčkaly a aby se vám po nich stýskalo. Vyhřáté prkénko a vestavěný bidet jsou standardem i na nádražích v Horní Dolní. Co jsem ale nikde na sítích neviděla, je podstatný dodatek o toaletním papíru, který je sice hebký, ale tak tenký, až prosvítá, takže ho vždycky musíte odmotat tři kilometry.

Až po několika dnech neustálého odmotávání mi došlo, že teprve za použití bidetu dává tenký papír smysl, protože jím tak otíráte jen vodu, a žádné jiné špíny.

Nebojte se onsenové etikety!

Když už je řeč o špíně a vodě, nemůžu nezmínit onseny! (To vyznělo, jako že jsou onseny špinavé, ale ta asociace je úplně jiná.) Začala bych tím, že onseny jsou horké prameny; zároveň lze jako „onsen“ označit i lázně, místo, kde tento pramen vyvěrá a je přizpůsoben ke koupání. Jelikož onseny tvoří integrální součást japonské kultury, přirozeně mě zajímají, a tak jsme do itineráře přidali Beppu, přední japonské lázeňské město.

Onseny tu vyvěrají všude, díky čemuž se z celého města doslova kouří, ve vzduchu je cítit síra a deštivé počasí vytváří hezčí atmosféru, než když je slunečno. Při návštěvě Japonska byste si návštěvu onsenu rozhodně neměli nechat ujít, protože krom toho, že z něj vylezete úplně vyzenovaní, jde i o zajímavý kulturní zážitek.

Návštěva onsenu má svou vlastní etiketu, kterou byste měli dodržovat, pokud nechcete přitáhnout útrpné pohledy Japonců a způsobit jejich hromadný úprk z lázně. Mužská a ženská lázeň jsou zpravidla (ale ne výhradně) oddělené – nemile mě překvapilo, že jsme nenarazili na smíšený onsen, třeba příště.

Před vstupem do onsenu se nejprve v šatně svléknete do naha, veškeré věci kromě ručníku si necháte ve skříňce a zamíříte do sprch. Tady se musíte opravdu důkladně vymydlit, abyste ze sebe smyli veškerou špínu před tím, než vstoupíte do onsenu (tohle byla ta asociace).

Onseny totiž slouží výhradně k prohřátí, nikoliv k umytí! (Japonské domácnosti stejným způsobem používají i vany – napustí se horká vana, načež se členové rodiny jeden po druhém osprchují před vanou a pak se do ní vlezou ohřát. Ve vaně se za večer vystřídá celá rodina – ano, v té stejné vodě.)

Zpátky do té sprchy: onseny, které jsme navštívili my, měly k dispozici zdarma šampon i shower gel, což mi přijde fér, vzhledem k tomu, že od návštěvníků umytí vyžadují. Sprchy byly nízké, uzpůsobené k tomu, abyste se sprchovali vsedě, k čemuž byla před každou sprchou i plastová stolička; ovšem má obava z STD mi nedovolila si na ni sednout, tak jsem si dřepla vedle.

Čtěte také

Největší letecké katastrofy: Pád letadla v roce 1985 trval přes půl hodiny a stál život 520 lidí. Přesto došlo k těžko uvěřitelnému zázraku

Poté, co se řádně umyjete, byste se měli opláchnout onsenovou vodou z kádě, která je většinou v blízkosti sprch. Tohle opláchnutí má vaše tělo naladit na teplotu onsenu. A pak už můžete vstoupit do lázně.

Neměli byste si brát ručník s sebou do vody, to je nečisté; neměli byste sedět na okraji onsenu, to je nejspíš neuctivé; měli byste pozdravit ostatní, kteří jsou v onsenu s vámi; pokud procházíte onsenem (myšleno bazénkem s vodou), měli byste jít pomalu, abyste necákali vodu na ostatní; neměli byste si povídat, nebo aspoň ne nahlas; a jestli máte tetování a smůlu na despotický onsen, kterému tohle vadí, měli byste si tetování zalepit tělovými samolepkami, abyste v nebohých Japoncích nevyvolávali podezření, že se s nimi koupe jakuza.

Tenhle výčet nejspíš není úplný, ani nemá být; ale asi vám na jeho základě dochází, že být gaidžinem, který poprvé v životě vstoupil do onsenu, je poměrně náročný a krizový moment. Pak ale přijde ten kouzelný okamžik, kdy uvidíte prvního Japonce, jak sedí na zakázaném kraji onsenu a zvesela se vybavuje s kamarádem, takže z vás stres trochu spadne a uvědomíte si, že to vlastně tak horké není (tedy obrazně, doslovně to poněkud horké je).

Můj suvenýr z onsenu, buďte opatrní.

Zdroj:

Kristina Koudelková

„Odpadkové koše nikde, turisti všude“…?

Závěrem svého vyvracení mýtů bych se dotkla ještě dvou věcí, o kterých se dle mého názoru na sítích v souvislosti s Japonskem hodně mluví. První je absence košů a druhá overturismus.

Odpadkové koše byly z japonského veřejného prostoru odstraněny po docela známém incidentu v roce 1995, kdy náboženská skupina Óm šinrikjó (dnes Aleph) spáchala v tokijském metru teroristický útok plynem sarinem, což vedlo k několika mrtvým a mnoha zraněným.

Nádoby se sarinem ukryli právě v odpadkových koších, které začaly být po této události vnímány veřejností jako nebezpečné, tak je vláda odstranila. Čekala jsem proto, že nikde žádný koš nebude (protože takto je to dost důrazně skandováno na sítích), ale občas jsou – hlavně u automatů na pití, někdy i na nádraží.

Co se overturismu týče, mohla bych sepsat odstavce o tom, jak sociální sítě melodramaticky pláčou nad nezvladatelnými návaly turistů v Japonsku; a já to nechci bagatelizovat, protože s overturismem se ta země v posledních letech nepopiratelně potýká.

Dovolím si nejdřív malou odbočku: mám sociální úzkost. Davy lidí ve mě vyvolávají klaustrofobii, paniku a hysterii. Pár měsíců před odletem do Japonska jsme byli v Londýně, kde jsem měla panický záchvat v metru, protože lidi. Jak jsem tam v koutu na zemi hyperventilovala, myslela jsem na blížící se cestu do země s výrazně vyšší hustotou zalidnění plus kvazilionem turistů.

Jinými slovy, do Japonska jsem přiletěla mentálně připravená. A musím s velikou radostí konstatovat, že overturismus jsem v čiré formě pocítila jen v Kjótu. Kdo byl v Japonsku a nebyl v Kjótu, v podstatě v Japonsku nebyl, že? Ale Himedži, nejznámější japonský hrad? Byli jsme tam skoro sami. Beppu, hlavní město onsenů? Procházka parkem. Svatyně Icukušima, celosvětově a notoricky proslulá svou na vodě plující branou torii? Ano, turisti, ale ne davy.

Možná, že je září trochu mimo sezónu – v období sakur nebo javorových listů bych asi Japonsko stran turistiky zažít nechtěla.

Čtěte také

Zelený ráj na zemi: bambusový les Sagano okouzlí i vás

Japonec angličtinou nevládne… Nebo snad ano?

Tohle vlastně tematicky spadá k předchozí kapitole – mému kulturnímu šoku naruby. Myslím ale, že je to natolik podstatné, že bych to měla vypíchnout zvlášť.

Že Japonci neumí anglicky, jsem poprvé slyšela od otce, který byl v Japonsku v roce 2006. Říkala to i v perexu zmíněná spolužačka, říkají to lidé na internetu, říká to má učitelka japonštiny. Osobně mi to hlava nikdy nebrala, protože asi půlku slovní zásoby Japonců tvoří výrazy přejaté z angličtiny (dobře, možná ne půlku, ale překvapivě dost). Postel – betto (bed); tlačítko – batan (button); karta – kádo (card); záchod – toiré (toilet); a tak dále. Tak v čem je problém, proč neumí anglicky?

Pochopila jsem až se studiem japonštiny. Oba jazyky jsou totiž fundamentálně odlišné. Jedna věc je jejich polaritně opačná lingvistická kategorizace (angličtina coby jazyk analytický, japonština syntetický – aglutinační), další je fakt, že japonština je jazykem až neuvěřitelně ukotveným v kontextu toho, co se děje kolem mluvčího. Nestačí rozumět jen slovům, musíte pochopit i význam za nimi, který se často schovává právě v mimoverbální rovině.

Uvažování uživatele angličtiny a uživatele japonštiny musí být z podstaty těchto dvou jazyků úplně jiné, a to, myslím, je tou hlavní komplikací při studiu. Ale těžko říct, třeba jen střílím naslepo.

Každopádně Japonci ovládající angličtinu existují, a s ohledem na to, že jsem očekávala jejich nulový výskyt, jsem byla hodně překvapená, když jsem na ně narazila nejen v infocentrech, ale třeba i ve větších vlakových stanicích. V restauracích nebo třeba na pokladnách památek, svatyní a podobně umí zaměstnanci zpravidla několik slov anglicky, což ale plně stačí k tomu, abyste si vzájemně porozuměli.

Ale zase mě nepochopte špatně – to, že umím něco málo žbleptnout japonsky, nám nesmírně pomohlo. Občas mi totiž přišlo, že se Japonci chovají, jako by snad mělo být samozřejmé, že jim budete rozumět. Nezpomalí v řeči jen proto, že jste očividně gaidžin, jedou tak, jak jsou zvyklí, a někdy se ani nesnaží nabízet vám anglicistní ekvivalenty, aby vám trochu pomohli. (Zářný příklad opakující se ve „večerce“ – konbini: po namarkování všech položek se vás pokladní zeptá, jestli chcete tašku – fukuro. Ale víte, jak ještě se to dá říct? Purasučikku baggu – plastic bag. Může použít srozumitelnější výraz, ale proč, že?)

Pokud je vám japonština cizí, mějte po ruce překladač, Google Lens, a hlavně – nevzdávejte se!

Čtěte také

Připravit nejlepší sushi na světě není jen tak. O úspěchu rozhoduje um i lidskost

I mistr tesař se někdy utne

My jsme se také nevzdali, i když výlet to byl spíš poklidný a failů bylo jen pár, takže to nebylo tak těžké. Nicméně, abych vás trochu pobavila, dám k dobru tři menší anekdoty.

Cestou do Beppu jsme museli přestoupit z Šinkansenu na expresní vlak v Kokuře. Chvíli jsme zevlovali na peróně, a když se přiblížil čas příjezdu vlaku, šli jsme si stoupnout do řady, kterou v mezičase Japonci spořádaně vytvořili, tak, jak jsme už byli zvyklí. Vybrali jsme si řadu hned v čele vlaku, vedle které bylo schodiště zakrývající výhled na zbytek perónu.

Zanedlouho přijel vlak, tak jsme se chopili zavazadel, ale k našemu velkému překvapení se řada ani nehnula. Velice zvláštní, to se nám ještě nestalo. Pohlédla jsem směrem ostatních perónových řad, třeba je něco špatně jen s tou naší; ale ve výhledu mi bránilo schodiště. „Možná nějaká závada na vlaku?“ nadhodila jsem a partner bezradně pokrčil rameny. „Počkáme a uvidíme.“ Ovšem nebylo na co čekat, protože v tu chvíli vlak zafuněl a odjel.

Zmateně jsme pohlédli nejdřív na sebe a vzápětí i na Japonce před námi, které to ani v nejmenším nevzrušilo. A proč taky – asi do minuty přijela malá lokálka, do které všichni rychle zapluli, a najednou jsme byli na peróně úplně sami.

„…co se to právě stalo?“

„…myslím, že jsme stáli ve špatné řadě.“

Ano. Stáli jsme ve špatné řadě. Zatímco jsme zmateně stáli a civěli na náš expres, ostatní řady za schodištěm nastupovaly. Nakonec to taková tragédie nebyla, za půl hodiny přijel další vlak. Přijde mi ale vtipné, jak davová psychóza řady zafungovala i na nás: řada = cesta, naprosto bezmyšlenkovitě. Gaidžini si budou tuto japonskou zradu pamatovat.

V rámci našeho onsenového honu v Beppu jsme obědvali v restauraci, která nám umožnila si vlastní oběd podusit v onsenové páře. To byl poněkud zábavný zážitek, takže kdybyste někdy měli cestu kolem restaurace Džigokumušikobo Kannawa, doporučuji.

První chod byla ryba s normálními a fialovými bramborami; trochu suché, ale neškodné. Druhý chod bylo hovězí se spoustou zeleniny. Snědla jsem vše až na nízký bělavý válec s dírami uprostřed, který jsem neznala. Nedůvěřivě jsem do něj píchla hůlkou – tvrdý. Vyhodnotila jsem ho jako morkovou kost a nesnědla ho.

O pár dní později se nám tato morková kost objevila na talíři v rámci japonské snídaně v hotýlku, kde obsluhovala jedna stará babička, která, snad pro nevelký počet hostů a z toho vyplývající nudy, byla vlezlá. Pořád kolem nás obcházela, ukazovala nám, jak správně jíst, kontrolovala, jestli držíme dobře hůlky; pak ji upoutala nějaká zpravodajská show v televizi, která visela na stěně za našimi zády.

Chvilku se vedle nás pochechtávala, když vtom něco zakřičela, naklonila se nám nad stůl a začala zuřivě ukazovat na morkovou kost, na televizi a zase zpátky, zatímco naléhavě opakovala: „Renkon!“

V televizi byl muž po pás zabředlý ve vodě, ze které lovil obří brambory. Zaskočeně jsem ukázala na morkovou kost a babička s úsměvem přikývla: „Renkon.“ Ukázalo se, že morková kost je ve skutečnosti lotosový kořen, oblíbená a velice tradiční japonská surovina. Gaidžini se cítili jako nevzdělaní idioti.

Čtěte také

Extrémní kuchyně: Ikizukuri je tak „trochu“ jiné sašimi, kterému ještě na talíři bije srdce

Když do vyhledávání na instagramu napíšete „Nara“, vyskočí na vás spousta videí s jeleny sika, kteří tu žijí a v opravdu hojných počtech se producírují po městě. Polehávají v parcích, v podchodech, na silnicích, jsou zkrátka všude. Instagramová videa vám je budou prezentovat jako epitom slušnosti a vznešenosti; v šintoismu posvátná zvířata, která se vám spořádaně po japonsku ukloní a pak si od vás vděčně vezmou speciální sušenku, kterou koupíte v Naře takřka kdekoliv, zatímco vy zajásáte nad tímto harmonickým setkáním.

No. Že sociální sítě nejsou přeborníky v pravdivém prezentování informací, víme. I tak mě skutečně nenapadlo, že jakmile vytáhnu balíček sušenek, ocitnu se okamžitě uvězněná v jelením hloučku, který se vteřinu po vteřině stahuje, a nejen, že se vůbec neuklání, ale pokud rovnou nevysolím sušenku, kousne mě do zadku!

Posvátná zvířata? Ne. Uhryzané mrchy! Kromě hýždí (kde mi i rozkousali šaty) jsem byla pokousána i na břiše a na bocích, partner stejně tak. Sušenky zmizely během deseti vteřin, ale jeleni na nás v podezření, že ještě máme někde nějaké schované, upřeně hleděli a cenili zuby.

Následný průchod městem byl krajně stresující, jeleni se k nám přibližovali, i když už jsme žádné jídlo neměli, a jeden do mě dokonce zprudka narazil hlavou jen proto, že jsem si dovolila kolem něj projít moc blízko. Jediné štěstí, že byl zrovna z těch, kterým uřezali parohy, jinak bychom šli asi místo do chrámu do nemocnice. Gaidžinům byla způsobena těžká fyzická i emoční újma.

Čtěte také

Extrémní kuchyně: Jedovatí a opilí úhoři utíkají během přípravy z pánve

It’s the little things in Japan

Je toho ještě spousta, co bych chtěla o Japonsku napsat a budu se opakovat, když řeknu, že bych mohla psát ještě měsíc (a to by mě asi šéfredaktorka nepochválila). Abych zakončila na pozitivní notu, připojuji svůj osobní seznam malých japonských radostí:

• Vůně japonského vzduchu evokující trouchnivějící dřevo, kameny porostlé mechem, rozvrzané rjokany, lesní kami a déšť.
• Přechody pro chodce, které zní jako krokodýlí miminka (jestli nevíte, jak zní krokodýlí miminka, běžte si to okamžitě zjistit, nebudete litovat!).
• Plnohodnotné zdravení ostatních lidí pouhým kývnutím hlavy.
• Vyhřívaná toaletní prkénka (i na veřejných toaletách).
• Pantoflíčky, které se používají výhradně na záchodě, abyste netahali bakterie do ostatních místností.
• Řvoucí cikády, které jsou slyšet všude, ale vidět nikde.
• Vlhčené ubrousky na ruce dávané automaticky ke každému jídlu.
• Všudypřítomné automaty na pití a ty nejlahodnější citronády.

Automaty na pití jsou na takřka všude a ještě že tak – dehydratace je tu uprostřed září reálná hrozba.

Zdroj:

Kristina Koudelková

• Možnost propadnout hazardu na každém kroku, kterou skýtají stroje gača gača s kapsulovými hračkami.
• Rozkošná razítka na nádražních a metro stanicích i v některých památkách a institucích, která můžete sbírat do bločku a přivézt si tak originální suvenýr.
• Obchody konbini typu večerka, kde koupíte všechno, vyberete peníze a schováte se před vedrem.
• Vůně tyčinek pálených v buddhistických chrámech.
• Lidé nastupující do dopravních prostředků ve spořádaných řadách.
• Čisté ulice i navzdory absenci odpadkových košů.

Tohle všechno a mnohem víc ve mně v Japonsku vyvolávalo zalíbení a teď vyvolává stesk. Ale ne stesk vtíravý, těžký, devastující; spíš takový milý, nad kterým visí tušení, že Japonsko a já se zase někdy setkáme.

Autorský článek

Zdroj: jvapanlivingguide.com/expatinfo/japanese-language/different-sumimasens