Cestování nemusí vždy začínat dlouhým plánováním, letenkami a pečlivě vyznačenou trasou v mapě. Někdy vzniká z potřeby změny, z momentu, kdy člověk cítí, že starý způsob fungování přestal dávat smysl.

A právě tak se zrodila i cesta Marka Mynáře, který se rozhodl prosvětoběžnit svět autostopem a pěšky. Bez komfortu, bez jistot, bez plánu i bez vize jasných kontur, ale zato s velkou dávkou důvěry v lidi, které potká. Jeho vyprávění tak není jen o vzdálených zemích, ale především o setkáních, náhodách a situacích, které by při běžném cestování nikdy nezažil. 

Konkrétně u vás jsou, zjevně, tím spouštěčem cestování rozchody… Po předchozím rozchodu jste planetu obletěl, po tomhle rozchodu jste ji zase pro změnu projel autostopem. Co ve vašem případě ale znamená to „obletěl“? Popište to trochu, prosím…

Vyčistit si hlavu cestováním, když má člověk trápení, je vždy dobrá varianta, a to hned z několika důvodů. Ten hlavní je, že člověk potká tolik nových lidí, pozná tolik nových míst a zažije tolik zážitků, že nemá čas přemýšlet nad minulostí.

Další důvod je faktor změny, která může pomyslně rozdělit minulé období od toho aktuálního, což také velmi pomůže. Jako třetí důvod bych především uvedl to, že jak potkává ostatní cestovatele, poslouchá jejich příběhy a stává se jejich součástí, tak zjistí, že vlastně už ani minulost řešit nechce, a i když je to důležitá část našeho já, tak nemá cenu plýtvat energií na něco, co se už stalo. 

Ano, poprvé jsem opravdu obletěl planetu. Bylo to s tříměsíční zastávkou v Austrálii, kde jsem to spojil se stáží pro organizaci, kde podporovali lidi s mentálním postižením ve sportování, a to mi hodně pomohlo cítit se na světě užitečný a že má cesta není jen útěk, ale má i smysl.

Konkrétně to bylo z Německa do Singapuru, potom tedy Austrálie, kterou jsem zakončil pobytem v džungli Daintree na vlastní pěst (pár dní jsem se živil jen kokosy a tím co jsem ulovil). Tohle vnímání člověka také změní – o důležitosti života a to, jaké maličkosti zbytečně řešíme. A pak už přes Havaj, měsíc přes Ameriku a Dublin, kde se mi ještě podařilo „díky“ ochutnávce piva Guiness ztratit pas a zmeškat letadlo. Hurá domů.

Vzpomenete si vyloženě na ten okamžik, kdy jste se napevno rozhodl, že si kolem světa vyrazíte stopem? 

Ano, bylo to ještě v Černé Hoře, kde jsem byl na studijním programu Erasmus. Nápad vznikl s jedním Polákem u piva, jak už většina nápadů vzniká. Původní plán bylo dostopovat do Mongolska, ale postupem času se kvůli politice různých států plán cesty změnil.

Vzpomínám si, jak jsme si řekli: ty rád stopuješ, já rád stopuju, pojďme společně dostopovat do Mongolska. Potom ten nápad na dva roky uhasl a ve chvíli, kdy se s námi rozešly naše holky, jsem věděl, že je čas vyrazit. Vyrazil jsem 1. 10. 2024 s palcem nahoru. Od té doby cestuji autostopem nebo pěšky, bez utracení jediné koruny za transport.

Čtěte také

Veronika Marčíková: „Příběhy z Camina by byla škoda nesdílet. Inspirovat ke změnám můžou kohokoli.“

A proč stopem? Co pro vás to stopování znamená, že jste si ho zvolil jako hlavní způsob cestování?

Autostop je skvělý způsob, jak poznat lidi v dané lokalitě a jak objevit místa, na která byste se jinak ani nepodívali. To, že se za to neplatí, vlastně není až tak důležitý faktor, jako to, co díky autostopu zažijete. V autobuse si nikdy nepopovídáte tak jako s člověkem, který vám zastaví, protože vás chce svézt. Velmi často pak dostanete pozvánku na jídlo nebo čaj, nebo dokonce i na bezplatný nocleh. 

Několikrát se mi také stalo, že jsem stopl auto a poté jsem s těmi lidmi zůstal dalších několik dní. Pro příklad jsem v Srbsku stopl auto, ve kterém byl takový mladý pár, který říkal, že musíme vidět jejich město. Nakonec nás pozvali na večeři k nim domů, společně jsme udělali několik výletů po okolních skalách, a dokonce jsme pomáhali s výnosem materiálu při stavbě místního kláštera.

Jiný příklad je, když jsem šel přes Saúdskou Arábii a jeden klučina v mém věku mi říkal, že mě kousek sveze, i když mým směrem nejede. Nakonec mě vzal do ropného muzea, na jídlo a pak jsme spolu dva dny trénovali v poušti jeho sokoly.

Je pro tuhle kurážnou kratochvíli potřeba dát výpověď v práci? Vy jste ji totiž dal.

Ano, výpověď jsem dal, ale měl jsem to štěstí, že práci, kterou jsem vykonával, bylo možné dělat i online (online marketing). Proto jsem si akorát zařídil živnost a začal cestovat s laptopem, abych si sem tam mohl na cestě přivydělávat.

Kuráž to chce obrovskou, ale v životě jsem se naučil, že pokud člověk nic neobětuje, tak nic nezíská a tohle je toho krásný příklad. Ideální je, pokud máte práci, kterou lze vykonávat na dálku a nemá přesnou pracovní dobu, později si můžete přivydělávat nahráváním videí z cestování na youtube, ale k tomu, aby vám youtube platil, vede dlouhá cesta. 

Jde to ale samozřejmě i bez práce, protože cestujete zadarmo, spíte ve stanu a často vás nakrmí sami lidi, které potkáte. Navíc čím jdeme na východ, tím je vše levnější. Pokud vás pak stojí oběd v Asii 25 Kč, tak zjistíte, že vyjde levněji cestovat než žít život v drahém Česku.

Musím ale připomenout, že je určitě důležité mít nějakou finanční rezervu pro případ, že se něco pokazí a budete muset třeba nouzově odletět domů (ať už jsou to zdravotní věci, nebo nějaká neodkladná událost doma).

Když jste odcházel z práce v Gdaňsku, měl jste už konkrétní plán, nebo to byla jen potřeba změny?

Plán byl takový, že se budu chtít dostat co nejdál, aniž bych utrácel peníze za transport. Že se dostanu tak daleko, to jsem opravdu nečekal. Někdy je nejlepší plán nemít plán. Měl jsem jen směr a to byl východ.

Čtěte také

Karel Hrdlička: „Na Blízkém východě se turista nemusí bát. Lidé na zájezdu často přehodnotí pohled na celou oblast.“

Jak pak vlastně vznikne to mapování? Ta trasa, kterou si přejete nacestovat? 

Ona cesta samotná při stopování nejde pořádně naplánovat. I když si to naplánujete, tak se to pak několikrát změní a pak můžete být třeba naštvaní, že jste měli jiná očekávání. Jediné, co je potřeba před vstupem do nové země, je mít stažené offline mapy a vědět kurz aktuální měny v dané zemi.

Často se plán mění, protože řidiči nejedou přesně tam, kam potřebujete, ale třeba po úplně jiné cestě, ale vy s nimi jedete, protože víte, že vás například vezmou větší kus cesty, než jste původně zamýšleli.

Ráno se kouknu na mapu, řeknu si, jaká jsou přede mnou města, a zkusím odhadnout, kam bych se mohl ten den dostat. Je to ale velmi orientační, protože někdy stopujete 15 kilometrů tři dny a někdy vás jeden stop odveze 1 500 kilometrů. 

I takhle může vypadat plán cesty...

Zdroj:

Marek Mynář

A jak ta trasa nakonec skutečně vypadala? 

Země, kterými jsem projel, jsou Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko (2x), Černá Hora, Bulharsko, Turecko (2x), Gruzie (2x), Arménie, Irák, Kuvajt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Omán. 

Začal jsem u Baltského moře v Gdaňsku, protože tam jsem původně pracoval. Dále má cesta vedla přes Těšín do Olomouce, kde jsem doplnil zásoby. Dále jsem se zasekl v Brně kvůli povodním, ale jak voda opadla, tak jsem přes Slovensko dojel do maďarského města Segedín (Szeged). Tam jsem navštívil kamaráda a poté se ke mně přidal jiný kamarád z Polska, který se mnou celý výlet plánoval a společně jsme dojeli přes Srbsko do Černé Hory, kde nápad vznikl, a pak zase přes Srbsko do Bulharska.

Tam jsem strávil nějaký čas odpočinku v Sofii, v hlavním městě, a po pár týdnech odpočinku jsem dostopoval před Burgas do Turecka do Istanbulu, ve kterém jsem také strávil chvíli, a dokonce jsem tam měl možnost jeden den vyučovat tělocvik na místní základní škole. Poté jsme zamířili směr Izmir a přes Denizli, Antalyi, Mardin a Erzurum do Gruzie. 

V tu dobu byl na hranicích se Sýrií převrat a už byl prosinec. Najednou jsme potřebovali zimní oblečení a taky jsme si říkali, že všude kolem nás vypukl nějaký ozbrojený konflikt. V tu chvíli jsem začal o té cestě začal mít první pochybnosti. Byly Vánoce a potřebovali jsme víza do Indie, proto jsme se vrátili letadlem na otočku domů. Vyřizování víz trvalo déle, než jsme čekali, a můj stopovací parťák z Polska mi oznámil, že si doma našel holku a že se už se mnou na cestu nevrátí.

Po tom, co jsem dostal víza do Indie, jsem se vrátil tam, kam jsem posledně dostopoval. Do gruzínského města Kutaisi. Z Gruzie jsem se dostal do Arménie, kde jsem se zranil a musel jsem tam pár týdnů zůstat, ale možná mi to zachránilo život, protože kdyby se to nestalo, tak bych už byl v Íránu, který o pár dní později čelil bombardování ze strany Izraele.

Nakonec jsem se v Arménii naučil rusky a pomohl s organizací vlakového festivalu, který byl pořádán Čechy (vlakfest.cz). Věděl jsem, že díky změně zákonů nemohu do Íránu bez průvodce, a proto jsem to otočil zpátky do Gruzie. Tam jsem se potkal s kluky Vagabundy, kteří jdou pěšky z Bali do Česka a s Lubomírem jsem si vylezl horu Kazbek (5 033 m) – jednu z nejvyšších hor geografické Evropy. Tam jsem začal natáčet na youtube.

Poté jsem se dal zpátky přes Turecko do Iráku, nejprve přes kurdskou část a poté přes federální. To byla asi nejnáročnější část cesty kvůli několika stovkám policejních kontrol, kde jsem musel vysvětlovat, co jsem zač a co tam dělám. A pak jsem pokračoval přes Kuvajt, Saúdskou Arábii a Emiráty až do Ománu. 

Jak se člověk psychicky nastaví na cestování s minimem peněz a bez jistot?

Na to se asi nedá dobře odpovědět. Prostě to udělá. Jediné, co musí vědět, že obětuje obrovské množství komfortu a že to bude náročné. Že musí důvěřovat lidem, ale přesto být ostražitý. Že jediná jistota je v tu chvíli sama cesta. 

Čtěte také

Petra Valníčková: „Peru vás promění, když mu to dovolíte, a naučí důvěře v to, že všechno má svůj smysl.“

Jak dlouho dopředu je potřeba řešit třeba hygienu a noclehy? 

Mám stan, takže věci řeším za pochodu. Tedy nic neřeším dopředu. Jediné, na co musíte myslet, je to, že pokud víte, že jste unavení a tu noc chcete spát v nějakém hostelu, tak je potřeba si pokoj na rezervovat ještě před půlnocí, protože pak už to většinou nejde.

Když jsem nic nenašel, tak jsem prostě spal ve stanu. Problém je, když jste ve velkém městě. To pak spát ve stanu nemusí být úplně bezpečné. Strašně se mi líbí jedna věta, kterou řekl někdo chytrý (Vlasta Burian, pozn. red.): „Ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo.“ A je to pravda, vždy to nějak dopadne. Buď spíte u někoho v autě za jízdy, nebo v hotelu nebo někde pod stromem ve stanu.

Co se týče hygieny, jednou začas je potřeba rezervovat hotel s pračkou na dva dny. To mám i pak čas na střih videí, vyprat si a pořádně si odpočinout. Nezdá se to, ale stopování je nejen fyzicky, ale i mentálně náročné, jak musíte stále komunikovat s řidiči, takže někdy strávit den v hotelovém pokoji a koukat do zdi je ten největší relax.

Když takhle cestuji, tak se prostě musím smířit s tím, že třeba nebudu mít sprchu i několik dní. Naštěstí jsem člověk, který se moc nepotí, což je zrovna u cestování tímto stylem výhoda. 

Povězte mi, jak se člověk z Česka fakt tím stopem dostane do Dubaje.

Je to hodně o trpělivosti. Říkáte si, že to dokážete, až do té doby, než se to opravdu stane. A pak vás to překvapí, že jste to opravdu dokázali. Jasně že byla spousta krizí během cesty, ale pak stačí jeden pozitivní člověk za volantem, který vás nabije na celý den.

Vždy je důležité vědět, co je posláním té cesty a proč to děláte. Mé poslání je ukázat světu, že je opravdu možné cestovat s minimálním rozpočtem. Ve svém okolí jsem často slýchal argumenty, jako že lidé necestují, protože nemají peníze. Pravdou je ale, že mají závazky a nejsou ochotni obětovat svůj komfort.

Proto se snažím sdílet svůj příběh, aby ostatní viděli, že peníze nejsou bariéra a že občas si sáhnout na svůj vlastní komfort může být cesta, jak poznat svět, chápat jeho kontext a tím být moudřejším člověkem.

Která část trasy byla zatím nejnáročnější a proč?

Pokud nebudu počítat politiku Iráku, kde mě na každém druhém policejním checkpointu drželi dlouhé hodiny na policejních stanicích (někdy vedle mě byl spoutaný Arab, někdy jsem se musel z toho místa dostat díky známostem), tak nejnáročnější byla asi Saúdská Arábie a Emiráty.

Když máte na teploměru v autě 57° C a při chůzi vám neustále dochází voda, jdete přes poušť prakticky poslepu. Oční víčka se vám potí tak moc, že vám do očí stéká pot a ten vás oslepuje. Takhle jít několik dní přes poušť je náročné. Ve vnitrozemí to není problém, ale jak dojdete do míst blízko moře, tak vám vlhkost s kombinací vysokých teplot dá pořádně zabrat.

Čtěte také

Křehké holky na drsném Gumbalkanu: Rozhovor s účastnicí motoristického poloorienťáku

A kde se vám naopak cestovalo nejpříjemněji?

Moc mě bavila Arménie. Lidé tam mají velká srdce a země je to opravdu hezká. Cenově je Arménie levná a je tam co vidět. Nádherný pohled na horu Ararat, kde je podle pověsti archa Noemova, hlavní město Jerevan a jeho kaskády a všudypřítomné kopce. Jediné, co Arménie nemá, je moře, ale je tam velké jezero Sevan, které to vynahradí. Jídlo je také velmi dobré a stopem jsem se pohyboval po zemi velmi rychle.

Vzpomínáte si na první auto, které vás na této cestě vzalo?

Ano, ale nebylo to auto. Byl to autobus v Gdaňsku, který zrovna jel do garáže. Řidič byl mladý usměvavý kluk, a když jsem mu řekl, že je mým prvním dopravním prostředkem na mé cestě kolem světa, tak vypadal, že ho to potěšilo. Bylo to sice jen pár kilometrů, ale věděl jsem, že to je dobré znamení a že to půjde.

Zažil jste situaci, kdy jste si řekl, že už jste hranici nějakého rizika až moc blízko?

Ano, nejprve v Maďarsku, kdy rumunský řidič několikrát usnul za volantem a sjížděli jsme z cesty (od té doby s sebou vždy vozím energiťák, který v případě potřeby dám řidiči). A pak to bylo v Turecku, kdy se mě jeden řidič snažil za jízdy osahávat. A to na odlehlém místě, kde byly jen závěje sněhu a široko daleko žádná vesnice. To bylo opravdu nepříjemné, uvědomit si, čemu pravděpodobně čelí během života spousta žen.

Co vás během cesty překvapilo na lidech, které potkáváte?

Každý řidič je jiný. Říkám řidič, protože mě za celou cestu vzaly jen dvě ženy. Myslím, že mě stále fascinuje jejich důvěřivost a zvědavost, kdo jsem. Chce to kuráž i pro samotné řidiče, aby zastavili neznámému člověku. Obzvlášť, když stopuju přes noc. V médiích jsme masírovaní neustálými zprávami o tom, jak někdo přepadl auto, někdo někoho zabil nebo stala se nějaká tragédie. 

Berou mě tedy tři typy lidí. Lidé, co sami stopovali a spravují si tak karmu, lidé, co jsou zvědaví, když vidí cizince, a lidé, kteří mají dlouhou cestu a jsou znudění. Pro mnohé jsem byl první člověk, kterého kdy svezli, a proto je to pro mě velká zodpovědnost udělat dobrý dojem.

Někdy jsou pro cestovatele tím nejzajímavějším aspektem cestování samotní lidé.

Zdroj:

Marek Mynář

Jak se se všemi těmi lidmi po cestě dorozumíváte? A o čem mluvíte? 

Jazyky jsou různé. Umím polsky, srbsky, rusky a trochu německy, takže Balkán, Turecko a Kavkaz nebyl takový problém. Zbytek řeším přes překladač. Konverzace je vesměs stejná. Odkud kam jedeš, proč cestuješ kolem světa, kolik to je let, jak to, že ještě nemáš rodinu, jaké je tvé náboženství, co děláš za práci, nechybí ti rodina, jaký máš plán a tak dále.

Potom už se konverzace rozvine různými směry. Zajímají mě příběhy a povolání řidičů a rád se k nim přidám v jejich aktivitě. S někým jedu koupit ovce, s někým prodat auto a s někým jen prostě vybrat záchod do domácnosti. Je to opravdu různé.

Nemáte někdy strach? Co když se dveře auta otevřou a ten člověk se vám úplně nezdá? 

Během pár sekund dokážete navnímat, jestli je ten člověk nervózní a jak komunikuje. Pokud se chová divně, tak je dobré se jen zeptat na cestu a poděkovat za zastavení, ale měl jsem štěstí, že z tří set aut, které jsem stopl, bylo třeba jen deset ne úplně příjemných. V takovém případě jsem se snažil ukončit cestu co nejdříve s tím, že tam mi to už stačí.

Čtěte také

Generál Petr Pavel: „Na Viktoriiny vodopády bez vody byl smutný pohled.“

Jaké nejpodivnější nebo nejkurióznější vozidlo vás přepravovalo?

Autobus, karavany, zdvižná plošina, různé druhy obřích kamionů, tuktuky, tříkolová vozítka, skútry a motorky, armádní vozidla, spousta aut, ve kterých jsem jel na korbě a také několik traktorů. Je toho celá řada, občas si říkám, co zvláštního ještě stopnu, čím to ještě přebiju? Od Ománu mě pravděpodobně čeká stopování lodí. Na to jsem velmi zvědav. (smích)

A co když skutečně dlouho nikdo nezastavuje? Co pak? 

Pokračuju dál pěšky. Zastavím se pak až na místě, které se mi líbí, a zkouším to dál. Takhle ujdu i desítky kilometrů. Nejhorší je to ve městech, kde lidé jedou krátké vzdálenosti a většinou vám nezastaví. To pak musíte dojít pěšky na okraj města. V Istanbulu mi například trvalo tři dny chůze, než jsem se dostal někam, odkud se dalo pořádně stopovat.

Plán projet Pákistán a Indii se zkomplikoval, viďte? Jak?

Ano, na indická víza jsem čekal velmi dlouho a dostopovat do Pákistánu taky delší dobu trvá. Věděl jsem, že musím dostat víza do Indie ještě předtím, než navštívím Pákistán. Když jsem je konečně dostal, vznikl mezi Pákistánem a Indií ozbrojený konflikt, ještě než jsem tam stačil dostopovat. Až do dnešního dne jsou hranice uzavřené pro všechny bez rozdílu.

Měl jsem tedy indická víza, ale na konkrétní hraniční přechod, který se nedal přejít. Tedy měl jsem víza, ale nebyl legální způsob, jak se na ně do země dostat. Proto jsem věděl, že musím Pákistán obejít, a proto jsem se vydal směrem na Arabský poloostrov.

Čtěte také

Ondřej Klymčiw: „Ideální dovolená? Cesta kolem světa!“

Jaké bylo vracet se do Gruzie a vymýšlet novou trasu? Jaké u toho člověk má pocity?

Návrat do Gruzie mi tolik nevadil, protože Gruzie je země plná cestovatelů a potkal jsem se tam se spoustou kamarádů. Nejprve jsem s jedním kamarádem, Františkem, projel gruzínské hory půjčeným autem, poté jsem měl potkat cestovatele „Tomík na cestách“, pak jsem se potkal s klukem a holkou, Angličany, kteří jdou pěšky z Británie do Vietnamu, a také s jedním Polákem, co jde pěšky z Polska do Japonska.

Když jsem se tam potkal ještě s „Vagabundy na cestách“, tak jsme se s tím Polákem Mateuszem (na instagramu pieszo_z_polski_do_japonii) a také s Vagabundem Lubou rozhodli, že si vylezeme Kazbek, a to nám trvalo měsíc.

A co váš úraz v Arménii? Co se stalo? 

Taková hloupost. Šel jsem po ulici a tam na chodníku trčela železná tyč, které jsem si nevšiml a zarval jsem si ji do holeně až po kost. Když jsem šel na urgent, tak mi to zrentgenovali a dali na to jen náplast. Tím se to celé zkomplikovalo. Takže ano, velký rozdíl oproti našemu kvalitnímu českému zdravotnictví.

Po pár dnech mi to začalo otékat a já si vyhádal injekci proti tetanu a opětovné čištění rány. Ještě jsem si nasadil antibiotika, které jsem si vezl z Česka, a začal jsem samoléčbu. Díky tomu, že veškerý zdravotnický materiál jde z Ruska a Rusko je ve válce, mají sami Arménie nedostatek, takže až třeba v sedmé lékárně jsem sehnal náplasti, které jsem potřeboval.

Čtěte také

Jan Rendl: „Ujít 10 000 kilometrů je nepředstavitelné. Dával jsem si dílčí cíle.“

Co vám takový úraz dal a vzal?

Dal mi možnost se více zastavit a poznat Arménii. Poznat spoustu skvělých Íránců, kteří utekli před bombardováním Izraelem, naučit se rusky a pár základních slov v perštině. Dalo by se říct, že mi ten úraz pouze dal. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Jak jste se dostal k tomu, že jste tam dělal překladatele a průvodce?

Když jsem byl v Arménii, plánoval jsem tam festival, kdy se pronajme vlak a přiletí dvě stě Čechů, které pak tím vlakem povozíme po Arménii a Gruzii. Arméni nemluví anglicky a Češi zase nemluví rusky. Napadlo mě, že mám čas, tu zemi znám a že bych se mohl naučit rusky a pomáhat s překladem. A tak jsme se domluvili, že to tak uděláme.

Zbýval měsíc do akce a já každý den minimálně hodinu mluvil s místními v ruštině a dával jsem si stále větší a větší výzvy. Začal jsem chodit na filmy v ruštině a nakonec jsem hrál v ruštině i deskovku Dračí doupě s místními.

Snažil jsem se přátelit s rusky mluvícími a opravdu jsem se za ten měsíc naučil rusky tak, že jsem dokázal na vlaku řešit věci od ztracené peněženky přes zdravotní problémy až po veškeré věci, co vlak obnášel (komunikace s vlakvedoucím, technické zabezpečení vlaku, odjezdy a překlad organizátorům, prostě vše). Když mi pak náčelník vlaku neformálně nabídl práci průvodčího, velmi mě to potěšilo, ale odmítl jsem se slovy „nevím, co by na to řekla máma“. V Arménii jsem nakonec strávil dva měsíce. 

Na cestě můžete zažít ledacos. Důležité je znát její smysl.

Zdroj:

Marek Mynář

Která z náhodných rolí na cestě vás nejvíc bavila?

Bavilo mě v Iráku vyučovat angličtinu, dělat rozhovory s lidmi, které jsem na cestě potkal, bavilo mě stavět klášter v Srbsku, učit tělocvik v Turecku, být sokolníkem v Saúdské Arábii i překladatelem v Arménii, bavilo mě vše.

Jaký to byl pocit stát na Kazbeku ve výšce přes pět tisíc metrů? Proč právě tahle hora? 

Tato hora má přes 5 000 metrů, nikdy jsem tak vysoko nebyl, a protože jsem měl po boku dva zkušené kluky Lubomíra a Mateusze, řekl jsem si, že tuhle výzvu musím pokořit. Když jsem tam konečně po měsíci snahy kvůli změnám počasí vylezl, tak jsem se rozplakal. Proč? To nevím, ale vím, že jsem měl pocit, že jsem něco dokázal.

Pojďme to trochu posunout. Co jste musel obětovat kromě komfortu?

Musel jsem obětovat spoustu času. Nezdá se to, ale život utíká velmi rychle. Dobrá zpráva je to, že při cestování máte pocit, jako byste během půl roku prožili několik let. Často se vám stane, že se vás někdo zeptá, co jste poslední půlrok dělali, a vy nevíte, protože to uteklo a byl to stereotyp. Tohle se cestovateli stát nemůže. 

Obětoval jsem samozřejmě čas, především s rodinou. Prarodiče vám stárnou, město se mění, kamarádi se vyfiltrují jen na pár nejvěrnějších. Tak to prostě u dlouhé cesty je.

Čtěte také

Pavlína Vondráčková: „Učit češtinu v Šanghaji byla obrovská zkušenost.“

Kdy jste se na cestě cítil nejvíc sám?

Upřímně se na cestě nikdy necítíte sami. Když jste sami, tak jdete přespat do hostelu a tam si hned najdete spoustu kamarádů, se kterými je o čem mluvit, protože máte společnou vášeň a to je cestování. A při stopování potkáte v autech tolik lidí, že naopak někdy tu samotu vyhledáváte cíleně.

A kdy jste se naopak cítil nejvíc živý, svobodný (doplňte, co potřebujete)?

Nejšťastnější jsem, když zažiju něco neočekávaného. Když mě někdo vezme na výlet, když mě někdo pozve domů nebo když se stane něco opravdu zvláštního. Například při překročení hranice z Gruzie do Arménie jsem prošel kontrolou, ale protože jsem šel od hranice pěšky, tak jsem byl podezřelý z neoprávněného překročení hranic a zadržela mě armáda.

Nakonec to dopadlo tak, že si mě vzali s sebou a pak jsme nějakou dobu spolu jezdili a kontrolovali pasy jiným lidem. Najednou se stanete celníkem a nevíte proč. Někdy jsou to absurdní situace, ale to je to, co mě na tom baví.

Jak reagují lidé, když jim řeknete, odkud a kam stopujete?

Nejprve mi nevěří nebo to nechápou. Když to pochopí, jsou velmi překvapení. Kdo by nebyl? Mně kdyby tohle někdo řekl, tak na něj také zírám s otevřenou pusou. Čím je člověk více ve vesnicích, tak tím více je pro lidi tento způsob cestování nad jejich chápání.

Marka Mynáře (na fotce v Abú Dhabí) můžete sledovat na youtube i na instagramu.

Zdroj:

Marek Mynář

Máte nějaké pravidlo nebo zásadu, které se při stopování vždy držíte?

Ano, bezpečnost. A to jak pro mě, tak pro samotné řidiče. Snažím se stopovat tak, abych nikoho neohrozil. Někdy lidé stopují tam, kde může auto způsobit dopravní nehodu, když zastaví. Toho se snažím vyvarovat. Nestopuji v zatáčkách, tunelech, na horizontu a ani tam, kde nejde zastavit u krajnice.

Pro navození důvěry je zase důležité, aby vás řidič dobře viděl. A potom bezpečnost zavazadel. Nejhorší je, když máte velký batoh, a řeknou vám, ať si ho hodíte do kufru a jste tam jen vy a řidič. Když dáte batoh do kufru, tak řidič může během toho, než dojdete ke dveřím spolujezdce bez váhání ujet a vy jste bez batohu. Důvěřuj, ale prověřuj.

Proto se snažím dávat batoh na zadní sedadlo nebo alespoň mít co nejvíce otevřených dveří. Také mám v batohu sledovací zařízení. Může se stát, že se rozloučíte s řidičem a on zapomene, že jste měli v kufru batoh a co pak? Nemáte kontakt na řidiče, on ujede a je to v háji. Někdy, když nemám důvěru, tak si alespoň tajně natočím poznávací značku.

Jak často na samotné cestě přemýšlíte o tom, proč jste se na cestu vlastně vydal?

Je to dlouhodobý proces. Vždy přijdou výzvy, které nečekáte (například byrokracie vízové povinnosti). Ale snažím se, aby má cesta dávala co největší smysl. Když po cestě mohu s něčím pomoci, něco vylepšit, někoho potěšit nebo třeba inspirovat, tak to udělám. A tyto malé věci mi v celkovém kontextu ten smysl dávají. 

Čtěte také

Basketbalista Jiří Černošek: „V Izraeli z děr po bombách mrazilo.“

Sáhl jste si někdy při takovém cestování na dno? Nebo jste si to v tu chvíli alespoň myslel… 

Ano, když jsem v noci v lese plném vlků (nebo alespoň v mé hlavě) překračoval hranici z Bulharska do Turecka. To jsem se opravdu bál, že mě něco sežere. 

Co pro vás dnes znamená domov?

Domov je místo, kam jezdím za svými blízkými. Na druhou stranu, když je někdo někde delší dobu na nějakém místě, tak se tam také může cítit jako doma. Pro mě to je například Jerevan nebo město Nikšić v Černé Hoře.

Jak si představujete svůj návrat?

Vždy, když se vracím domů, je to stejné. Žil jsem už v Německu, Nizozemsku, ve Skotsku, v Anglii, ve Finsku, v Černé Hoře, Austrálii a Polsku. Vždy je to o tom, že zjistíte, jak se místa, která jste znali tak dobře, změnila. A taky se těšíte na spoustu věcí.

Já se konkrétně těším na prarodiče, jak mi uvaří, na to, až si s někým zajedu sáňkovat na olomoucký kopeček, až společně budeme slavit Vánoce, až si dám nakládaný hermelín, až si prostě budu jen povídat s rodinou o světě.

Co byste sám sobě na začátku vaší cesty autostopem řekl teď, po všech těch zkušenostech? 

Že mě ani tolik nezajímá příroda ani města a památky, ale spíše příběhy lidí, od zajímavých až po ty nejsilnější.

Další moje cesta bude pravděpodobně pokračovat tak, že si udělám námořnický průkaz a budu stopovat lodě z Ománu do Asie přes oceány. Velmi mě motivuje to, když lidé sledují mou cestu a reagují na mé příběhy, protože vidím, že to má smysl a že tímto mohu někoho inspirovat, potěšit nebo ukázat kus světa, do kterého by se lidé jen tak nedostali. 

Budu rád, když budete sledovat můj youtube kanál, kde dlouhými videi předávám největší hodnotu a nejlépe se mi daří předat celý příběh youtube.com/@maris_na_stopu. Pokud budete chtít cestu sledovat na instagramu, tak pod tím samým jménem mě tam najdete: Maris na stopu.

Díky za podporu a chci vám vzkázat jednu věc. Nebojte se cestovat a na nic nečekejte. Přijde den, kdy už na to bude pozdě.

Díky za vaše odpovědi!